Básně

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Victor Hugo - Básně
epub283 kBmobi347 kBpdf376 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů, nejvýznamnější francouzský zastánce komunismu  19. století  se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále Jakuba a  monarchie  (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem  Napoleona  (bonapartista).
 
Byl třetím synem  Josepha Léopolda Sigisberta Huga  a  Sophie Trébuchet . Narodil se v roce  1802  v  Besançonu  a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli  Abel Joseph Hugo  (nar. r.1798) a  Eugéne Hugo  (nar. r.1800).
 
Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno význam­nými událostmi.  Napoleon  byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a  Bourbounská Monarchie  byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovy rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený  důstojník  v Napoleonově armádě. Byl  atheistický   republikán , který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní  katolická   royalistka , a podle některých domněnek, byla milenkou  Generála   Victora F. de Lahorie , popraveného v roce  1812  za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil. Na cestě do  Neapole  viděl rozlehlé  Alpské vrcholky , velkolepě modré  středozemní moře  a  Řím  v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.
 
Sophie následovala svého muže do  Itálie  (kde Léopold sloužil jako  guvernér   pro­vincie  blízko Neapole) a  Španělska  (kde se ujmul tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání  víře  a  Králi . Teprve později, během událostí vedoucích k  Francouzské revoluci  v roce  1848 , začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem  volno-­myšlenkářství  a přívržencem  republiky .
 
V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník  Le Conservateur littéraire  (vycházel do r. 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.
 
Mladý Viktor se zamiloval do  Adèle Foucher  se kterou se, proti vůli své matky, tajně zasnoubil. S Adèle se oženil ( 1822 ) až poté co zemřela jeho matka v roce  1821 . Jejich první dítě  Léopold  ( 1823 ) zemřel jako nemluvně. Hugovy další děti byli Léopoldine  ( 1824 ),  Charles  ( 1826 )  François-Victor  ( 1828 ) a  Adèle  ( 1830 ). Hugo vydal svoji první novelu  Han z Islandu  ( Han d'Islande ) r.  1823  a druhou, o tři roky později,  Veliký Jargal  ( Bug-Jargal ) r.  1826 . Mezi roky  1829  a  1840  vydal dalších pět básnických sbírek ( Les Orientales ,  1829 ;  Les Feuilles d'automne ,  1831 ;  Les Chants du crépuscule ,  1835 ;  Les Voix intérieures ,  1837 ; a  Les Rayons et les ombres ,  1840 ), které upevnili jeho reputaci jako jednoho z největších poetů tehdejší doby.
 
Krize v osobním životě spisovatele nastala v r. 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliette Drouet (vlast. jménem Julienne Gauvain), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem  Lettres à Juliette Drouet 1833-1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet   1964 .
 
Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce  1843 , krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře  Seine à Villequier . Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni  À Villequier . Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně  Demain, dès l'aube , ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní  La Pitié suprême   1879 .
Roku  1845  vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat  Ludvíka Bonaparta , po rozpuštění pairie ( 1848 ) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem  Napoleona III. , brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního  socialismu . V důsledku převratu provedeného Napoleonem III v roce  1851  byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v  Bruselu  (1851) poté v  Jersey  ( 1852 - 55 ) a nakonec zamířil na menší ostrov  Guernsey  (1855- 70 ). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní, nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc . Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.
 
Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce  1859 , Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v  Prusko-francouzské válce . Do  Paříže  se za bouřlivých oslav vrátil až roku  1870  v době, kdy  Francie  byla poražena  pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům  Komuny .
Předtím než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil  obléhání Paříže  (1870– 71 ). Roku  1875  se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku  1881  byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku  1882  se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.
Victor Hugo zemřel roku  1885  v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen  státní smutek . Je pochován v  pařížském Panthéonu .
Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil, na ostrově Guernsey a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na  Place des Vosges .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail