Kniha epigramů

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jan Neruda - Kniha epigramů
epub161 kBmobi160 kBpdf273 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Pocházel z pražské  Malé Strany , narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (později byla přejmenována na  Nerudovu ) v domě  U Dvou slunců  žil v letech 1845–1857. Od roku  1845  studoval na malostranském  gymnáziu  a od roku 1850  na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po  maturitě  se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými  zaměstnáními , v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle , studovat  filosofii  (toto  studium  také nedokončil).
Jako novinář začínal v  Národních listech  – listu  mladočechů , později působil v časopisech  Obrazy domova  a  Čas . Přispíval i do časopisu  Květy , spolu s  V. Hálkem  vydával časopis  Lumír.
Roku  1871  byl prohlášen za zrádce národa. [ kým? ]  V této době podnikl několik cest do  Německa ,  Francie ,  Maďarska ,  Itálie ,  Řecka  a  Egypta . O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým  svědectvím  o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby dobrého pozorovatele.
 
Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.
 
Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní  láska , věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá , kterou považoval za ideální  ženu . Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo  vězení pro dlužníky , prodala  Karolina Světlá  rodinný  šperk  a  peníze  mu půjčila. Celá událost se ale dostala na  veřejnost  a rozezlený  manžel  Karoliny Světlé, prof.  Petr Mužák , jej donutil, aby mu vydal všechny  dopisy , které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl  slib , že se s Nerudou už nikdy nesejde . Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce  1862  se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté  dívky  Terezie Marie Macháčkové (měla sestru dvojče Marii Terezii), dcery továrníka z Králova Dvora u Berouna (některé prameny nesprávně uvádí Dvůr Králové). První milostný dopis se jí však odváží poslat až o tři roky později, kdy už je ale Terezie těžce  nemocná   tuberkulózou  . Téhož roku Terezie zemřela. Jako starý se zamiloval do jisté Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný  vztah  k  lidem . Měl problémy s  alkoholem . Kvůli svým pravidelným návštěvám  hostinců  se dostával do řečí pražské společnosti a vídeňský list  Montagsrevue  o něm jednou hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití  kořalky (on sám psal: " Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem  pivo  pil, od padesáti piji  víno "). Pravdou je, že nevynikal pílí  a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden  fejeton  týdně do  Národních listů , aby vůbec přežil. Jak píše  Ladislav Quis  ve svých  memoárech :  A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal.  Většinu života prožil v  nouzi , na čemž měl alkohol jistě velký podíl.
 
Návštěvy  hostinců  musel omezit v roce  1879 , kdy onemocněl  zánětem žil  a od té doby už mohl jen těžko chodit do  schodů . Nedocházel už ani do redakce  Národních listů  a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce  1888  uklouzl v zimě na  náledí , roztříštil si  čéšku  a toto  zranění  se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna  1891  na  rakovinu tlustého střeva .
Byl pochován na  Vyšehradském hřbitově  v Praze. Měl být jako první pohřben na pražském  Slavíně , ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem". 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail