O lidech

Sbírka  povídek   Povídky malostranské  je vrcholné  prozaické  dílo  Jana Nerudy  a jedno z nejvýznamnějších literárních děl  české literatury  vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech ( Květy , Národní listy ,  Podřipan ,  Lumír ), autor sestavil a prvně společně vydal v roce  1877 .

Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na  Malé Straně . Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.

Sbírka je tvořena následujícími povídkami (rok uvedený v závorce je rokem prvního časopiseckého publikování příslušné povídky):

Utrpení mladého Werthera  ( něm.   Die Leiden des jungen Werthers ) je milostný román o nenaplněné lásce  Johanna Wolfganga von Goethe  k dívce jménem  Charlotte Buff  z roku  1774  s autobiografickými prvky. Je psán formou dopisů v  ich-formě . Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o  hesenské  město  Wetzlar ), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Charlottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech.

Po vydání této knížky následovala vlna  sebevražd . Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Wetzlar se stal poutním místem, kam jezdili zamilovaní mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Je založena na pocitech, dějová linie je potlačena. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i mnoha zemí Asie. Tuto knihu si velmi oblíbil také  Napoleon Bonaparte .

Zkrocení zlé ženy  ( The Taming of the Shrew ) je  divadelní hra   Williama Shakespeara , kterou napsal v letech  1593  až  1594 . Hra popisuje vztahy mezi muži a ženami, a to po stránce  kurtoazní  (středověká  platonická láska ) a nebo  misogynní (nenávist muže k ženám). V tomto díle Shakespeare dokonale vyjádřil city a úvahy hlavních postav. Přesto není dílo  tragédií , ale  komedií .

Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .

Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.

Obyčejný život  ( 1934 ) – drážní úředník v penzi líčí svůj "obyčejný život" v  pamětech  a zamýšlí se nad ním. Postupně dochází k přesvědčení, že se vlastně skládá z mnoha osobností, které dohromady tvoří jeho osud.

Kytice, původně vydaná pod názvem  Kytice z pověstí národních , je jedno ze stěžejních děl  Karla Jaromíra Erbena . Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku  1853  a obsahovala 12 básní; druhé vydání z roku  1861  bylo rozšířeno o baladu  Lilie  (a také oddíl  Písně ). Třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno. Zde je vypuštěn oddíl Písně. Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.

Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky ( Poznamenání ) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.

Na západní frontě klid  ( Im Westen nichts Neues  ) je román  Ericha Marii Remarqua ,  německého  veterána  první světové války .

Popisuje krutou realitu  války  a hluboké odtržení od civilního života  německých   vojáků  vracejících se z fronty.  Román  podrobně a výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“. První  německé  vydání se jmenovalo  Im Westen nichts Neues  a objevilo se v lednu  1928 . Během jednoho roku se prodalo milion exemplářů jenom v  Německu , další milion v  zahraničí . V  češtině  kniha vyšla poprvé v roce  1929  v nakladatelství  Melantrich  v překladu  Bohumila Mathesia . Další překlad učinil v 60. letech  František Gel . Na základě knihy byl v roce  1930  natočen stejnojmenný film, který získal  Oscara . Režíroval jej  Lewis Milestone . Podruhé byl román zfilmován v roce  1979  (režie:  Delbert Mann ).