Písně kosmické

knihabeznahledu
Písně kosmické  je název  básnické sbírky  českého básníka  Jana Nerudy  vydané v roce  1878 .
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jan Neruda - Písně kosmické
epub16 kBmobi172 kBpdf333 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Sbírku tvoří 38  básní , v nichž je opěvováno lidské  poznání , které se stále rozšiřuje a objevuje dosud nepoznané skutečnosti  přírody . V kontradikci malého elementu  člověka  a velkého, rozlehlého  vesmíru  se jedná o oslavu lidského ducha a jeho činů nového objevování. Sbírka ukazuje, že nelze klást  racionální  a  pozitivisticky  zaměřenou  vědu  do opozice vůči  poezii , která jako v tomto případě staví na jejich závěrech. Ve sbírce jsou oslavována  vesmírná tělesa . Z vědeckého hlediska se jedná o verše, které jsou víceméně v souladu s vědeckým poznáním, tak jak bylo známo v Nerudově době. Podle názoru Pavla Suchana z Astronomického ústavu AV ČR neobsahují Písně kosmické věcné chyby a jsou bezchybné dodnes.  Jan Neruda měl dobré znalosti o tehdejší astronomii. Jejím základům vyučoval i bratry Fričovy, pozdější zakladatele  Hvězdárny v Ondřejově . Dnes stojí na pozemku hvězdárny  busta   Josefa Jana Friče  s žábou a za ní v pracovně lze číst nápis  "Jsou-li tam žáby taky" , z básně sbírky.
Pocházel z pražské  Malé Strany , narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (později byla přejmenována na  Nerudovu ) v domě  U Dvou slunců  žil v letech 1845–1857. Od roku  1845  studoval na malostranském  gymnáziu  a od roku 1850  na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po  maturitě  se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými  zaměstnáními , v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle , studovat  filosofii  (toto  studium  také nedokončil).
Jako novinář začínal v  Národních listech  – listu  mladočechů , později působil v časopisech  Obrazy domova  a  Čas . Přispíval i do časopisu  Květy , spolu s  V. Hálkem  vydával časopis  Lumír.
Roku  1871  byl prohlášen za zrádce národa. [ kým? ]  V této době podnikl několik cest do  Německa ,  Francie ,  Maďarska ,  Itálie ,  Řecka  a  Egypta . O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým  svědectvím  o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby dobrého pozorovatele.
 
Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.
 
Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní  láska , věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá , kterou považoval za ideální  ženu . Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo  vězení pro dlužníky , prodala  Karolina Světlá  rodinný  šperk  a  peníze  mu půjčila. Celá událost se ale dostala na  veřejnost  a rozezlený  manžel  Karoliny Světlé, prof.  Petr Mužák , jej donutil, aby mu vydal všechny  dopisy , které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl  slib , že se s Nerudou už nikdy nesejde . Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce  1862  se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté  dívky  Terezie Marie Macháčkové (měla sestru dvojče Marii Terezii), dcery továrníka z Králova Dvora u Berouna (některé prameny nesprávně uvádí Dvůr Králové). První milostný dopis se jí však odváží poslat až o tři roky později, kdy už je ale Terezie těžce  nemocná   tuberkulózou  . Téhož roku Terezie zemřela. Jako starý se zamiloval do jisté Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný  vztah  k  lidem . Měl problémy s  alkoholem . Kvůli svým pravidelným návštěvám  hostinců  se dostával do řečí pražské společnosti a vídeňský list  Montagsrevue  o něm jednou hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití  kořalky (on sám psal: " Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem  pivo  pil, od padesáti piji  víno "). Pravdou je, že nevynikal pílí  a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden  fejeton  týdně do  Národních listů , aby vůbec přežil. Jak píše  Ladislav Quis  ve svých  memoárech :  A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal.  Většinu života prožil v  nouzi , na čemž měl alkohol jistě velký podíl.
 
Návštěvy  hostinců  musel omezit v roce  1879 , kdy onemocněl  zánětem žil  a od té doby už mohl jen těžko chodit do  schodů . Nedocházel už ani do redakce  Národních listů  a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce  1888  uklouzl v zimě na  náledí , roztříštil si  čéšku  a toto  zranění  se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna  1891  na  rakovinu tlustého střeva .
Byl pochován na  Vyšehradském hřbitově  v Praze. Měl být jako první pohřben na pražském  Slavíně , ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem". 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail