Pohádka máje

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Vilém Mrštík - Pohádka máje
epub504 kBmobi791 kBpdf2,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na  Českomoravské vrchovině  jako mladší ze sourozenecké čtveřice synů ševce z Jimramova. Už roku  1869  se s rodiči a bratry odstěhoval do  Ostrovačic  a záhy (1874) pak do  Brna . Vystudoval gymnázium v Brně a v  Praze  na  Malé Straně . Po maturitě se pokusil o studia práv, ale kvůli uměleckým zájmům je nedokončil. Po několika letech života v Praze se odstěhoval zpět na  Moravu , tentokrát k bratrovi  Aloisovi  do  Divák  u  Hustopečí , které se díky jejich aktivitě staly jedním z center moravské kultury.
Od roku  1895  patřil k signatářům Manifestu  České moderny . Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně  Dostojevského ,  Turgeněva ,  Gogola  a  Tolstého , podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především  Émila Zoly  a  Guy de Maupassanta . Mrštík přispíval do  Zory ,  Ruchu ,  České revue  a později i do  Lumíru .
Část literárního díla vznikla v ojedinělé spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem bratrské spolupráce je drama  Maryša  (1894), které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby, o čemž svědčí dodnes časté uvádění na domácích jevištích. Bratrskou spoluprací vznikla také kniha  Rok na vsi , kde v devíti dílech popsali život obce  Habrůvky . Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura  Bestia triumphans  z roku  1897 , ve které se věnoval otázkám ochrany památek. Obálku brožury nakreslila  Zdenka Braunerová  (s ní Viléma Mrštíka poutal hluboký vztah, který se nicméně rozpadl těsně před svatbou). Lyrickou notu si vyzkoušel v  Pohádce máje . Příběh lehkomyslného studenta Ríši a jeho milované Helenky se stal klasickým i díky filmovému zpracování režiséra  Otakara Vávry  z roku  1940 . Prvky naturalismu má jeho  Santa Lucia . Jeho poslední a nedokončené dílo  Zumři  jakoby předznamenalo tragédii konce jeho života.
 
Poslední období svého života prožil Vilém Mrštík v  moravské  obci  Diváky , kde byl jeho bratr  Alois  řídícím učitelem. Vilém Mrštík se už tehdy necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, cítil se málo uznávaným, především v  pražských  literárních kruzích, a svůj  autobiografický  román  Zumři , na němž si zakládal, psal už jen s velkými obtížemi. Díky své složité povaze také těžce prožíval první příznaky stáří. Trpěl představou, že těžce onemocní a bál se dlouhého umírání. Záchvaty  melancholie  byly stále častější. Ani při pobytu v poklidné moravské obci Diváky se necítil dobře, měl pocit, že jej lidé v obci neustále sledují a šíří o něm pomluvy. Tento  stihomam  ještě více prohloubil jeho dlouhodobou duševní krizi. Poslední kapkou se pak stala zcela nevinná událost, k níž došlo asi rok před spisovatelovou tragickou smrtí, a o které se zmiňuje MUDr. Hortík, který měl možnost přečíst si Vilémův dopis na rozloučenou. Podle tohoto dopisu (dnes ztraceného a již zřejmě neexistujícího) uklízel Vilém asi rok před svou tragickou smrtí ve včelíně, kde mu pomáhala jedna místní mladá, nezletilá dívka. Jelikož si Vilém Mrštík vždy potrpěl na mladá děvčata, což o něm bylo obecně známo, došel po tomto dni k závěru, že si sousedé v obci asi budou domýšlet, k čemu všemu třeba mohlo ve včelíně dojít a půjdou ho proto udat. Celá událost se vyhrotila příští rok na jaře, 2. 3.  1912 , kdy opět trávil čas ve včelíně a odtud spatřil souseda, který odcházel z domu svátečně oblečen. V těžkém duševním rozpoložení Vilém Mrštík mylně usoudil, že se soused svátečně oblékl proto, že jde k soudu, kde na něj chce podat udání. V té chvíli Vilém Mrštík zřejmě zpanikařil a rozhodl se věc radikálně vyřešit. Napřed si prořízl hrdlo  skalpelem , kterým předtím prořezával plástve ve včelíně. Poté se ještě několikrát snažil skalpelem bodnout do oblasti srdce. Když se ze včelína dlouho nevracel, začal ho jeho bratr, otec a švagrová hledat. Nakonec byl nalezen ve sklípku ve velmi vážném stavu. Vilém Mrštík zemřel o pět hodin později v krutých bolestech.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail