Scestí

Jednotlivá zastavení a setkání kulhavého poutníka umožňují autorovi klást otázky - odkud jsem, jaké místo zaujímá smrt v mém životě, v čem spočívá štěstí a jaký má můj život smysl. Ze všech těchto meditací vyznívá úsilí o člověka celistvějšího a hodnotnějšího, za jehož vrcholný znak lidství pokládá autor svobodnou duši, nezatíženou malostí a strachem.

Kritika slov je soubor  esejí  a  fejetonů   Karla Čapka . Poprvé byl vydán v roce  1920 . Původně však dílo vycházelo v  Národních listech . Většina fejetonů se zabývá českým jazykem, nepřesností významů a špatným používáním frází. Autor se pozastavuje nad tím nakolik se ve frázích odráží česká povaha a jak se stálým slovním spojením pracuje  žurnalistika . Právě novinářská praxe často kazí pravdivost frází. Jejich pravdivost se postupně vytrácí.

Cestopisy, nesoucí pečeť Čapkova výrazného stylu přitažlivým způsobem přibližují charakter, kulturu i všední život těchto zemí. Obrázky z Holandska ( 1932 ) jsou další z řady cestopisných črtů a fejetonů.  Karel Čapek  navštívil a čtenářům krásně přiblížil zajímavosti  Holandska . Zmiňuje se o starých mistrech malířství, o přírodě, vodách, grachtech atd. Samozřejmě, že jako zkušený zahrádkář, není možné, aby se nerozepsal o krásných květinových pláních.  Obrázky z Holandska  jsem popisem historicky významných měst, například  Rotterdam ,  Delft ,  Amsterdam ,  Leiden , atd. 

Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.

Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“

Román Jan Maria Plojhar  s četnými  autobiografickými  prvky vydal  Julius Zeyer  poprvé  časopisecky  v  Lumíru  roku  1888  a  knižně  v roce  1891 .  Autobiografické prvky  v knize nesouvisí s autorovým  životem , ale s jeho duševním světem a jeho názory na  společnost ,  náboženství  a  umění . Kniha je považována za autorovo vrcholné literární  dílo .  

Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Sám však měšťáky opovrhuje, protože mu připadají příliš sobečtí a nafoukaní. K prostému lidu také necítí sounáležitost, neboť ten je podle něj příliš rezignovaný. V románu zaznívají kritické názory na jednání měšťáků i prostého lidu i na pasivitu porobeného  národa  žijícího v  zemi , která mu nepatří. Román popisuje mladíkovy vnitřní  rozpory mezi  sny  a skutečností , mezi touhou a odhodláním po velkých činech a naprostou pasivitou při jejich vlastní realizaci. Samostatným tématem je potom jeho vztah k  Bohu  a  víře  v něj vůbec, kde mladík má pochybnosti o existenci Boha jako nehmotné osoby, ale plně věří v život a činy  Ježíše Krista . Tyto  vnitřní rozpory v názorech není mladík schopen sám překonat .

Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete  (někdy také  Večer tříkrálový, aneb Cokoli chcete ), nebo jen  Večer tříkrálový  ( anglicky   Twelfth Night, or What You Will , zkráceně často jen  Twelfth Night ) je  veselohra   Williama Shakespearea . V překladu Antonína Přidala  název zní  Večer tříkrálový aneb Co kdo chce , v překladu  Josefa Václava Sládka   Večer tříkrálový neb Cokoli chcete . V překladu  Aloise Bejblíka  z roku  1978  název zní  Komedie masopustu čili ať si to každý přebere jak chce . V překladu  Martina Hilského :  Večer tříkrálový, aneb, Cokoli chcete .

Předpokládá se, že  hra  byla napsána mezi roky  1599  –  1601 . Známe ji z foliového svazku z roku  1623 . Jedna z největších Shakespearových komedií, je plná lásky, převleků a zvláštní hudebnosti a přeludovosti. Postavy vytvářejí veselicový svět plný neustálých proměn i pomíjivosti času.