Svítání na západě

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Otokar Březina - Svítání na západě
epub224 kBmobi365 kBpdf470 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Po maturitě v roce  1887  se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s  Annou Pammrovou , do jeho tvorby proniká pojem samoty.
Roku  1888  složil učitelské zkoušky a stal se učitelem v  Nové Říši , kde učil až do r.  1901 , poté až do r.  1925  učil v Jaroměřicích. V  Nové Říši  se jeho samota prohlubuje, mnoho studuje v místní klášterní knihovně. K osamělosti a pesimismu se přidává pocit vyděděnosti.
V letech  1887 – 1892  píše Březina hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt ( 1890  mu náhle krátce po sobě zemřeli oba rodiče), vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely  Důležitý den života příštipkáře ,  Protější okno .
V letech  1890 – 1891  vzniká  Román Eduarda Brunnera . Roku  1892  poté, co nebyl otištěn ve  Světozoru , jej autor zničil. Zničení tohoto díla, do něhož Březina podle korespondence s E. Bauerem vkládal značné naděje a v němž chtěl být psychologickým anatomem sebe sama i okolního prostředí, signalizovalo hlubokou vnitřní i uměleckou krizi autora.
V letech  1892 – 1893  převládá v Březinově rozpoložení deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte  Baudelaira  a  Schopenhauera . Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jeho samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle  Schopenhauera  možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.
Tehdy vzniká Březinův projekt aristokraticky výlučného Umění. Realistický prozaik se mění v symbolistického básníka. Současně s ním dochází k obecné proměně české literatury. Česká literatura procházela v tomto období krizí a ocitla se v hraničním pásmu, kde nebylo možno pomocí stávajících realisticko-lumírovských výrazových prostředků dojít k nové a vyšší stylové dokonalosti a nebylo možné jimi autenticky vyjádřit životní pocity. U mnoha básníků dochází k prudkým vývojovým zvratům ( Antonín Sova ,  Karel Hlaváček ,  Stanislav Kostka Neumann ,  Jiří Karásek ze Lvovic ).
Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je  Šaldova  stať  Syntethism v novém umění   1892 : nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznání.
Březina přijal Šaldovy teoretické zásady patrně nejdůsledněji z celé generace a zcela odmítl svou dosavadní tvorbu. Nyní spatřuje nejvyšší formu lidské aktivity ve filozofické reflexi a v umění (novoplatónský idealismus). Náboženská fakta = symboly ;  mysticismus  = estetický prvek. Březina nehledá svůj cíl ve spočinutí v Bohu, ale v konstruování vizí.
V roce  1907  uzavírá devětatřicetiletý básník své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. Dopisujícím členem  České akademie věd a umění  byl zvolen  5. prosince   1913 , řádným 23. května   1923 , v roce  1919  získal čestný doktorát  Karlovy univerzity . Roku  1925  odešel do výslužby. Učitelství považoval za nutné zlo. Roku  1928  získal Státní cenu za literaturu, a s ní spojených 100 000 korun - tuto částku věnoval Svatoboru. Roku  1929  zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v  Jaroměřicích nad Rokytnou . Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař  František Bílek .
Soukromě studoval filosofii a moderní přírodovědu.
Publikoval v  Moderní revue .
Zajímavostí je, že byl osmkrát ( 1916 ,  1917 ,  1918 ,  1920 ,  1921 ,  1925 ,  1928  a  1929 ) navržen na  Nobelovu cenu  za literaturu.
Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je  Mé svědectví o Otokaru Březinovi  od jednoho z mála Březinových blízkých přátel,  Jakuba Demla , která vyvolala skandál a celou řadu dalších polemických knih.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail