Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

Román Jan Maria Plojhar  s četnými  autobiografickými  prvky vydal  Julius Zeyer  poprvé  časopisecky  v  Lumíru  roku  1888  a  knižně  v roce  1891 .  Autobiografické prvky  v knize nesouvisí s autorovým  životem , ale s jeho duševním světem a jeho názory na  společnost ,  náboženství  a  umění . Kniha je považována za autorovo vrcholné literární  dílo .  

Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Sám však měšťáky opovrhuje, protože mu připadají příliš sobečtí a nafoukaní. K prostému lidu také necítí sounáležitost, neboť ten je podle něj příliš rezignovaný. V románu zaznívají kritické názory na jednání měšťáků i prostého lidu i na pasivitu porobeného  národa  žijícího v  zemi , která mu nepatří. Román popisuje mladíkovy vnitřní  rozpory mezi  sny  a skutečností , mezi touhou a odhodláním po velkých činech a naprostou pasivitou při jejich vlastní realizaci. Samostatným tématem je potom jeho vztah k  Bohu  a  víře  v něj vůbec, kde mladík má pochybnosti o existenci Boha jako nehmotné osoby, ale plně věří v život a činy  Ježíše Krista . Tyto  vnitřní rozpory v názorech není mladík schopen sám překonat .

Mistr Kampanus  je obsáhlý  historický román  líčící pohnutý osud českého národa v období  bitvy na Bílé hoře  a jejích tragických následků. Ústřední postavou vyprávění je poslední rektor Karlovy univerzity před jejím ovládnutím jezuity, humanistický básník  Jan Kampanus Vodňanský , který svým postojem a cítěním ztělesňuje veškerou bezmocnost a zoufalý vzdor poraženého národa v době pobělohorské.

Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  

Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.

Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.

Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.

Staré pověsti české  je kniha  Aloise Jiráska , která popisuje události z české historie založené na  lidové slovesnosti  a některých historických faktech. Poprvé vyšla v roce  1894  v pražském nakladatelství  J. R. Vilímek  jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. S výjimkou období protektorátu vycházela opakovaně a často, oblíbil si ji i gottwaldovský komunistický režim, za nějž vycházela s doslovem  Zdeňka Nejedlého . 

První vydání a mnoho dalších zejména do druhé světové války ilustroval  Věnceslav Černý , poválečná vydání vycházela s ilustracemi  Antonína Procházky , zhruba od roku  1950  vycházela kniha v nakladatelstvích Mladá fronta a  SNDK s ilustracemi  Mikoláše Alše . S ilustracemi  Věnceslava Černého  vyšlo znovu například v  Československém spisovateli  roku  1981 , v Albatrosu roku  2000  a  2008  nebo v  Ottově nakladatelství  roku 2008.

Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.

Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“

Cestopis ze skandinávských zemí z roku 1936.