Povídky malostranské

Povídky malostranské

knihabeznahledu
Sbírka  povídek   Povídky malostranské  je vrcholné  prozaické  dílo  Jana Nerudy  a jedno z nejvýznamnějších literárních děl  české literatury  vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech ( Květy , Národní listy ,  Podřipan ,  Lumír ), autor sestavil a prvně společně vydal v roce  1877 .
Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na  Malé Straně . Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.
Sbírka je tvořena následujícími povídkami (rok uvedený v závorce je rokem prvního časopiseckého publikování příslušné povídky):
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jan Neruda - Povídky malostranské
epub344 kBmobi452 kBpdf1,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
Pocházel z pražské  Malé Strany , narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (později byla přejmenována na  Nerudovu ) v domě  U Dvou slunců  žil v letech 1845–1857. Od roku  1845  studoval na malostranském  gymnáziu  a od roku 1850  na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po  maturitě  se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými  zaměstnáními , v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle , studovat  filosofii  (toto  studium  také nedokončil).
Jako novinář začínal v  Národních listech  – listu  mladočechů , později působil v časopisech  Obrazy domova  a  Čas . Přispíval i do časopisu  Květy , spolu s  V. Hálkem  vydával časopis  Lumír.
Roku  1871  byl prohlášen za zrádce národa. [ kým? ]  V této době podnikl několik cest do  Německa ,  Francie ,  Maďarska ,  Itálie ,  Řecka  a  Egypta . O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým  svědectvím  o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby dobrého pozorovatele.
 
Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.
 
Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní  láska , věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá , kterou považoval za ideální  ženu . Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo  vězení pro dlužníky , prodala  Karolina Světlá  rodinný  šperk  a  peníze  mu půjčila. Celá událost se ale dostala na  veřejnost  a rozezlený  manžel  Karoliny Světlé, prof.  Petr Mužák , jej donutil, aby mu vydal všechny  dopisy , které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl  slib , že se s Nerudou už nikdy nesejde . Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce  1862  se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté  dívky  Terezie Marie Macháčkové (měla sestru dvojče Marii Terezii), dcery továrníka z Králova Dvora u Berouna (některé prameny nesprávně uvádí Dvůr Králové). První milostný dopis se jí však odváží poslat až o tři roky později, kdy už je ale Terezie těžce  nemocná   tuberkulózou  . Téhož roku Terezie zemřela. Jako starý se zamiloval do jisté Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný  vztah  k  lidem . Měl problémy s  alkoholem . Kvůli svým pravidelným návštěvám  hostinců  se dostával do řečí pražské společnosti a vídeňský list  Montagsrevue  o něm jednou hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití  kořalky (on sám psal: " Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem  pivo  pil, od padesáti piji  víno "). Pravdou je, že nevynikal pílí  a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden  fejeton  týdně do  Národních listů , aby vůbec přežil. Jak píše  Ladislav Quis  ve svých  memoárech :  A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal.  Většinu života prožil v  nouzi , na čemž měl alkohol jistě velký podíl.
 
Návštěvy  hostinců  musel omezit v roce  1879 , kdy onemocněl  zánětem žil  a od té doby už mohl jen těžko chodit do  schodů . Nedocházel už ani do redakce  Národních listů  a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce  1888  uklouzl v zimě na  náledí , roztříštil si  čéšku  a toto  zranění  se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna  1891  na  rakovinu tlustého střeva .
Byl pochován na  Vyšehradském hřbitově  v Praze. Měl být jako první pohřben na pražském  Slavíně , ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem". 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
Chcete stránku vytisknout?
Skrýt před tiskem nějaké části stránky.
Vytisknout celou stránku tak, jak ji vidíte.
(tento box nebude vytištěn)
Úprava stránky před tiskem
Najeďte myší na nějaký obsah na stránce, zobrazí se červený obdélník. Kliknutím na něj obsah skryjete. Poté stiskněte tlačítko 'Vytisknout'.