Stavitelé chrámů

Kniha  Krysař  je krátká  novela   Viktora Dyka , která nejprve vycházela pod názvem  Pravdivý příběh  ( Lumír , ročník 40,  1911 – 1912 ). Pod dnes známějším názvem Krysař byla vydána poprvé v roce  1915  v edici  Zlatokvět  (doplněná a upravená). Podruhé vyšel Krysař v roce  1923 , tentokrát již s četnějšími stylistickými úpravami. O další vydání se zasloužil  Arne Novák  a po něm také  Antonín Grund . Samotný námět  Krysaře  vychází ze saského, staroněmeckého motivu, který Dykovi posloužil jako volné schéma svého díla. Tato  báj  s reálným základem vypráví o krysaři, který roku  1284  očistil město  Hameln  od  krys , a když mu nebyla vyplacena slíbená odměna, rozhněval se na občany města a odvedl za trest jejich děti. Existuje několik variant závěru. Buďto Krysař děti zavřel do jeskyně, z které již nikdy nevyšly, nebo je utopil v řece. Je i verze, podle níž Krysař děti vrátil, když mu radní zaplatili slíbenou odměnu. Ona  dávná předloha  je opravdu pouhým rámcovým schématem, protože se od Dykova Krysaře v určitých bodech odlišuje. Zásadními odlišnými okamžiky je to, že v předloze odvádí krysař pouze děti, v Krysaři celé město a důvodem mu není nezaplacený dluh za odvedenou práci, ale spíše zklamání v lásce a zklamání ze současného světa.

Rytíř de Maison-Rouge

 ( 1846 ,  Le chevalier de Maison-Rouge ), česky též jako  Královnin kavalír  nebo  Konec královny , je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího , který napsal ve spolupráci s Augustem Maquetem . Román sice nepatří do autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), protože však jeho příběh bezprostředně navazuje na poslední část cyklu (román  Hraběnka de Charny ) a završuje tragický příběh  francouzské   monarchie , bývá s tímto cyklem často vydáván tak, jako by byl jeho součástí. Navíc je titulní postava románu často ztotožňována s Filipem de Taverney [1] , jednou z hlavních postav cyklu, ačkoliv o tom není v knize žádná zmínka.  

Dumas román napsal na základě skutečné události. Markýz de Rougeville, ve snaze zachránit královnu, jí při návštěvě ve vězení podal karafiát, který měl v knoflíkové dírce. Byl v něm lístek, ve kterém nabízel královně své služby. Román se měl také původně jmenovat  Rytíř de Rougeville , ale po stížnosti markýzova syna byl jeho název změněn.

Lucerna  je  divadelní hra   Aloise Jiráska  z roku 1905. Premiéru měla v pražském  Národním divadle  dne 17. listopadu  1905 . Režii premiérového představení měl  Jaroslav Kvapil . Jedná se o autorovu nejznámější hru, zároveň s tím se jedná o vůbec nejhranější původní českou divadelní hru všech dob, která byla i několikrát  zfilmována . Nejznámější  televizní verze  pochází z roku  1967  a režii tohoto ztvárnění provedl  František Filip   [1] . Hra časově spadá do historického období, kdy se sedláci dožadovali zrušení  nevolnictví  a povinné roboty.  Dílo  opěvuje krásu české přírody, českou lidovou slovesnost a vzdává hold  moudrosti  a  citu  prostých českých lidí.

Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.

Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.

Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).

Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .

Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.

Faust je dvojdílná veršovaná tragédie  Johanna Wolfganga von Goetha , pokládaná za jeden z nejvýznamnějších textů německé literatury. Goethe na tomto díle s přestávkami pracoval po celý život. Inscenovat Fausta v úplnosti je velmi náročné – vzhledem k rozsahu díla (přes 12 tisíc veršů), množství epizodních postav a náročným efektům předepisovaným v režijních poznámkách. Většinou se na divadle hraje jen upravený I. díl.