O sobě

O sobě

knihabeznahledu
Kniha je rozdělena do tří částí. Po úvodní "Pohádce o mně" následuje první část - Domov a dětství. Tam jsou všechny vzpomínky na dětství, domov, matku, bratra. Druhá část - Práce, obsahuje Čapkovy články o vlastní práci. Třetí část - Za bratrem, obsahuje dva elegické vzpomínkové články na bratra Karla a jednu báseń psanou v koncentračním táboře.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Josef Čapek - O sobě
epub366 kBmobi675 kBpdf1,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, poté člen Spolku výtvarných umělců  Mánes , s kterou se rozešel aby pak působil ve skupině  Tvrdošíjných .
Jako jevištní výtvarník spolupracoval s  Národním divadlem  v Praze,  Státním divadlem  v Brně a s  Městským divadlem  na Vinohradech.
Začínal jako redaktor  Národních listů , později ( 1921 – 1939 ) byl redaktorem a výtvarným kritikem v  Lidových novinách . Mimo to působil jako redaktor v několika časopisech zabývajících se výtvarným uměním  Umělecký měsíčník ,  Volné směry . Působil i jako karikaturista.
Za  protifašistickou  činnost byl v září  1939  zatčen a do roku  1945  vězněn v  nacistických   koncentračních táborech . Tam také zemřel. Jeho symbolický hrob se nachází v Praze na  Vyšehradském hřbitově .
 
Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Dětství strávil v lázeňském domě v  Malých Svatoňovicích  u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886-1961) a mladším bratrem  Karlem  (1890-1938).
Roku  1890  se rodina přestěhovala do  Úpice . Zde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve  Vrchlabí . Po jejím absolvování v roce  1903  pracoval rok jako  dělník  v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu  1904  začal žít už natrvalo v  Praze , kde studoval na  Uměleckoprůmyslové škole .
První obrazy v Praze vystavil v roce  1912 . V té době byl už známý jako literát a novinář: psal  referáty  o výstavách, recenze, publikoval drobné prózy. Své články uveřejňoval v nejrůznějších novinách a časopisech: např. v  Lidových novinách , v  Moravskoslezské revue ,  Národním obzoru ,  Snaze ,  Ženské revue , v  Národních listech  a v mnoha dalších.
Nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek:  Zářivé hlubiny  (1916) a  Krakonošova zahrada  (1918), ve které podle Jiřího Opelíka vytvořili „skutečně secesní literaturu“ (Mráz 1987: 20). V roce 1910 ve stejném duchu vznikla jejich první společná divadelní hra  Lásky hra osudná .
Ve svých kritikách odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy, podporoval umění moderní. Uznával sociální, historickou i místní podmíněnost umění, i boj nového moderního umění se starým a konzervativním. Věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice jak v umění západním, tak domácím.
Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole odjel do  Paříže , kde navštěvoval Academii Colarossi, a samozřejmě i různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a  Oceánie .  Studium  těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.
Bratři Čapkové  se z cest po  Evropě  vrátili do Prahy v roce  1911 , tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců.
Mimo jiné redigoval její časopis  Umělecký měsíčník  (do roku 1912, celkem 6 sešitů). V lednu 1912 byla v pražském  Obecním domě  otevřena první výstava Skupiny, které se zúčastnil se svým dílem  Matka s dítětem . Na konci téhož roku však bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. On sám se stal spoluredaktorem spolkového časopisu  Volné směry . Sedmnáctý ročník tohoto listu se tak vrátil k prosazování a propagování moderního umění, včetně  kubismu . V březnovém čísle, věnovaném  francouzskému klasicismu  uveřejnil svou nejzávažnější esej  Tvořivá povaha moderní doby , ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.
Památník bratří Čapků v Praze 2 od Pavla Opočenského
V roce 1913 se prudce začala rozvíjet jeho malířská tvorba. Přechod mezi krajinami z roku  1912  a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz  Novostavba : s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem z analytického období roku  1913  je  Ženský akt : spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro  humor , nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V březnu  1914  vystavil osm kubistických olejomaleb na  45. výstavě SVU Mánes  v Praze. 16. června 1917 v  Berlíně  vyšlo dvojčíslo časopisu  Die Aktion  věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů. V březnu 1918 byla ve Weinertově umělecké a aukční síni otevřena výstava s názvem  A přece! Výstava několika tvrdošíjných , kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy. Roku 1919 se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou rozenou Pospíšilovou; z manželství měl jednu dceru, Alenu. V roce  1920  vystavoval své obrazy  Piják ,  Kuřák v krajině  a  Muž se zavázanou rukou  na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. V roce 1921 vystavovali čtyři Tvrdošíjní – Čapek, Hofman, Špála a Zrzavý v Berlíně a jiných německých městech. Představil zde své nové obrazy malované pod vlivem  civilismu  (např.  Na obvodu města ,  Předměstské zahradnictví …). Kolem roku  1923  se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz  Hadráři  , ukončila je v roce 1927 malba  Dřevěného muže . V jeho obrazech v té době objevovali  Dva chlapi v lese ,  Dva muži ve dvoře ,  Dva trhani ,  Dva chlapi ,  Dva muži v krajině … Maloval většinou žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.
15. října  1924  byla otevřena jeho první samostatná výstava, která se konala v pražském  Domě umělců  jako šestá výstava Tvrdošíjných. Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu  Klubu výtvarných umělců Aleš . Zároveň vyšla v  Musaionu V.  monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem  Karla Čapka  a  Václava Špály .
Dvojdům bratří Čapků  ve stejnojmenné ulici v Praze 10-Vinohradech
Po  Hitlerově  nástupu k moci, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu  Ve stínu fašismu  a namaloval také obraz  Mrak , který je vytvořen expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem. Ani v předválečné tvorbě však nechybějí ani obrazy radostné: např.  Rozcuchaný hoch ,  Děvče ,  Květinářky ,  Hajný ,  Myslivci ,  Rybáři  či krajinomalby. V letech 1933–1937 vytvořil cyklus  Nocí  s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.
V roce  1937  vyšly knižně s předmluvou  Josefa Hory   Diktátorské boty  – kresby otiskované v předchozích letech v  Lidových novinách . O rok později jako reakci na  občanskou válku ve Španělsku  vytvořil cyklus satirických kreseb  Modern times . Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech  Ohníčky  (1937),  Těžko  (1937) nebo v  Krajině s křížem a holuby  (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské  Mayor Gallery  a v roce 1938 na výstavě českých malířů Garnegieho ústavu v  Pittsburghu . Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly  Oheň  (1938–1939) a  Touha  (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti  Mnichovu . Názvy obou cyklů vznikly až po válce v roce  1945  u příležitosti jejich výstavy v  Umělecké besedě . Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Chcete stránku vytisknout?
Skrýt před tiskem nějaké části stránky.
Vytisknout celou stránku tak, jak ji vidíte.
(tento box nebude vytištěn)
Úprava stránky před tiskem
Najeďte myší na nějaký obsah na stránce, zobrazí se červený obdélník. Kliknutím na něj obsah skryjete. Poté stiskněte tlačítko 'Vytisknout'.