Evžen Oněgin

Dalimilova kronika  je nejstarší česky psaná  veršovaná   kronika , jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku  14. století , záznamy končí rokem  1314 , respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325 . Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako  Kronika boleslavská . Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v  17. století . Již ve 14. a  15. století  bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.

Staré pověsti české  je kniha  Aloise Jiráska , která popisuje události z české historie založené na  lidové slovesnosti  a některých historických faktech. Poprvé vyšla v roce  1894  v pražském nakladatelství  J. R. Vilímek  jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. S výjimkou období protektorátu vycházela opakovaně a často, oblíbil si ji i gottwaldovský komunistický režim, za nějž vycházela s doslovem  Zdeňka Nejedlého . 

První vydání a mnoho dalších zejména do druhé světové války ilustroval  Věnceslav Černý , poválečná vydání vycházela s ilustracemi  Antonína Procházky , zhruba od roku  1950  vycházela kniha v nakladatelstvích Mladá fronta a  SNDK s ilustracemi  Mikoláše Alše . S ilustracemi  Věnceslava Černého  vyšlo znovu například v  Československém spisovateli  roku  1981 , v Albatrosu roku  2000  a  2008  nebo v  Ottově nakladatelství  roku 2008.

Faust je dvojdílná veršovaná tragédie  Johanna Wolfganga von Goetha , pokládaná za jeden z nejvýznamnějších textů německé literatury. Goethe na tomto díle s přestávkami pracoval po celý život. Inscenovat Fausta v úplnosti je velmi náročné – vzhledem k rozsahu díla (přes 12 tisíc veršů), množství epizodních postav a náročným efektům předepisovaným v režijních poznámkách. Většinou se na divadle hraje jen upravený I. díl.

Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .

Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.