Obyčejný život

Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.

Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“

Povídka   Černý Petříček  patří mezi první  prozaická  díla  Karoliny Světlé . Námět k ní čerpala z městského prostředí, ve kterém sama vyrůstala. V této povídce zaznívá jak sociální tematika, běžná v celém díle  autorky , tak i kritika  církve  a hlavně pravdy, které od ní přebírají lidé a po svém si je vykládají. V neposlední řadě povídka znázorňuje vzpouru čerstvě dospělých  dětí , proti jejich  rodičům  či  autoritám , které jim plánují život bez toho, aby se jich na něco ptali. Tato povídka byla napsána roku 1871 a řadí se do cyklu tzv. pražských próz.

Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 

Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:

Rytíř de Maison-Rouge

 ( 1846 ,  Le chevalier de Maison-Rouge ), česky též jako  Královnin kavalír  nebo  Konec královny , je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího , který napsal ve spolupráci s Augustem Maquetem . Román sice nepatří do autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), protože však jeho příběh bezprostředně navazuje na poslední část cyklu (román  Hraběnka de Charny ) a završuje tragický příběh  francouzské   monarchie , bývá s tímto cyklem často vydáván tak, jako by byl jeho součástí. Navíc je titulní postava románu často ztotožňována s Filipem de Taverney [1] , jednou z hlavních postav cyklu, ačkoliv o tom není v knize žádná zmínka.  

Dumas román napsal na základě skutečné události. Markýz de Rougeville, ve snaze zachránit královnu, jí při návštěvě ve vězení podal karafiát, který měl v knoflíkové dírce. Byl v něm lístek, ve kterém nabízel královně své služby. Román se měl také původně jmenovat  Rytíř de Rougeville , ale po stížnosti markýzova syna byl jeho název změněn.

Babička  s  podtitulem   Obrazy z venkovského života  je nejznámější dílo  Boženy Němcové . Jedná se o  povídku a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být. Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin. Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku  1853  a z větší části jej zde také napsala.  Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky. Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře  Františka Jana Mošnera Pěstounka .