Průvodce Prahou

Sloupky a fejetony vznikaly ve 20.letech a reagovaly na nejrůznější témata života 1. republiky. Trest smrti, dělnické tělocvičné jednoty, sociální nerovnosti a bída, roční období - ve všem se projevuje velká erudice i hluboký humanismus autora.

Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.

Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“

Kniha je rozdělena do tří částí. Po úvodní "Pohádce o mně" následuje první část - Domov a dětství. Tam jsou všechny vzpomínky na dětství, domov, matku, bratra. Druhá část - Práce, obsahuje Čapkovy články o vlastní práci. Třetí část - Za bratrem, obsahuje dva elegické vzpomínkové články na bratra Karla a jednu báseń psanou v koncentračním táboře.

Povídky z jedné kapsy je dílo českého spisovatele  Karla Čapka  z roku  1929 .

Hraběnka de Charny  ( 1852 - 1855 ),  La Comtesse de Charny ) je  dobrodružný   historický román   francouzského   spisovatele   Alexandra Dumase staršího . Jde o čtvrtou závěrečnou  část autorova  románového  cyklu  Paměti lékařovy  (Mémoires d'un médecin), ve kterém je zachycena příprava a počáteční průběh  Velké francouzské revoluce  v letech  1770  až  1793 . Na rozdíl od ostatních částí cyklu nespolupracoval na tomto románu  Auguste Maquet , protože mezí ním a Dumasem začalo docházet ke sporům.

Román Jan Maria Plojhar  s četnými  autobiografickými  prvky vydal  Julius Zeyer  poprvé  časopisecky  v  Lumíru  roku  1888  a  knižně  v roce  1891 .  Autobiografické prvky  v knize nesouvisí s autorovým  životem , ale s jeho duševním světem a jeho názory na  společnost ,  náboženství  a  umění . Kniha je považována za autorovo vrcholné literární  dílo .  

Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Sám však měšťáky opovrhuje, protože mu připadají příliš sobečtí a nafoukaní. K prostému lidu také necítí sounáležitost, neboť ten je podle něj příliš rezignovaný. V románu zaznívají kritické názory na jednání měšťáků i prostého lidu i na pasivitu porobeného  národa  žijícího v  zemi , která mu nepatří. Román popisuje mladíkovy vnitřní  rozpory mezi  sny  a skutečností , mezi touhou a odhodláním po velkých činech a naprostou pasivitou při jejich vlastní realizaci. Samostatným tématem je potom jeho vztah k  Bohu  a  víře  v něj vůbec, kde mladík má pochybnosti o existenci Boha jako nehmotné osoby, ale plně věří v život a činy  Ježíše Krista . Tyto  vnitřní rozpory v názorech není mladík schopen sám překonat .