Lakomec

knihabeznahledu
Lakomec  ( Francouzsky :  L' Avare ) je klasická  komedie  o pěti  dějstvích  francouzského herce, spisovatele a dramatika  Moliéra , napsaná roku 1668.
Hlavní postavou kritické komedie je šedesátiletý Harpagon (z  lat.  harpago = loupit),  vdovec ,  lichvář  a necitelný lakomec. Harpagon je muž, který je pro peníze schopen obětovat vše - rodinu, děti, lásku. Ztráta jeho bohatství pro něj představuje ztrátu smyslu bytí a ztrátu zdravého rozumu. Jeho postava je tragikomická a představuje Moliérův důkaz o tom, že peníze přirozeně deformují charakter a mezilidské vztahy. Dílo je plné komediálních a důvtipných zápletek, dochází k úsměvným nedorozuměním a hlavní postavy jsou detailně charakterizovány.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
  • O autorovi
  • Dotaz
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. ledna 1622 v Paříži. Jeho otec byl dvorní čalouník. Moliére studoval na clermontské jezuitské koleji, právnický diplom získal v Orléansu. V roce  1643  vytvořil za patronace dramatika  Pierra Corneille  spolu s Madeleine Béjátrovu a dalšími herci divadelní soubor zvaný  Skvělé divadlo  ( Illustre théatre ). Tehdy, aby nekompromitoval svou rodinu, začal používat jméno Molière. Pokoušel se dobýt Paříž, ale to se nedařilo, divadlo zaniklo a on skončil ve vězení pro dlužníky. Později s divadelními společnostmi kočoval převážně po jihu Francie.
 
Roku  1658 , poté co v  Rouenu  trupa pod jeho vedením složila hold P. Corneillovi uváděním jeho díla, získal podporu králova bratra a získal tak možnost hrát v Malém Bourbonském paláci, kde se střídal s italskými herci, od roku  1660  pak v  Palais Royal . Brzy získal přízeň krále  Ludvíka XIV.  a stal se spolu s Lullym organizátorem královských slavností, byl mu přiznán královský důchod a od roku  1665  jeho trupa nesla označení "divadelní společnosti královy".
 
Jeho úspěch na divadle, jeho novátorství, společenská angažovanost a konečně i úspěch u diváků ho nutily bojovat celé roky proti intrikám, osočování a pronásledování jeho odpůrců, mimojiné i mezi jeho konkurenty z oblasti divadla . Zemřel 17. února 1673 na jevišti při čtvrté repríze své poslední hry  Zdravý nemocný , kde hrál titulní roli.
 
Před tímto představením Molière řekl: " Dnes se mi bude špatně hrát ". Chvěl se po celém  těle ,  hlava  mu hořela, ale  ruce  měl studené. Ale rozhodně odmítl návrh kolegů, aby se představení zrušilo. Nechtěl zklamat početné publikum. Ve vysoké  horečce  sváděl zoufalý boj s přívaly kašle a krvavými  hleny, které překrýval smíchem, aby vše vypadalo tak jako ve scénáři. Když hra skončila, diváci (mezi nimi byl i král Ludvík XIV.) začali nadšeně tleskat. Nikdo však neměl tušení, že Molière svedl poslední boj o svůj  život . Jakmile zmizel z  jeviště , spadl na zem. Začal silně kašlat a na  rtech  se mu objevily krvavé sraženiny. Jeho kolegové nevěděli, jak Molièrovi pomoci, a odvezli ho domů. Pak ale dostal další záchvat a v deset hodin večer zemřel.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail