Hřbitovní kvítí

knihabeznahledu
Hřbitovní kvítí  je  básnická sbírka   Jana Nerudy  vydaná poprvé v prosinci  1857 , podle jiného zdroje roku  1858 .
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jan Neruda - Hřbitovní kvítí
epub354 kBmobi80 kBpdf596 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Jak již název napovídá, nejedná se o sbírku příliš optimistickou. Sám Neruda byl totiž v té době spíše skepticky naladěný a hořkost a ironie mu nebyly cizí. Důvodem k takové náladě byla především situace ve společnosti, tedy  vláda Alexandra Bacha , na kterou Neruda reagoval, a která na něj velmi silně dopadala. Proto také v této básnické sbírce najdeme mnohem více pesimistických a zachmuřených momentů, než těch hezkých. Celá kniha se nese na vlně skepse, pesimismu, beznaděje, zmaru a osamění. Najdeme zde také kritiku společnosti, morálky, velké zklamání z lidí a celkově z tehdejšího života. Básník zde upírá svůj pohled na městskou ulici, pohřební průvod, který jí prochází, pražský hřbitov, který ať na první pohled hraje barvami, ve skutečnosti je pouze šedivý. Básník nahlíží na hřbitov a ptá se například, proč se na něm tráva zelená, kde se tam vzalo kvítí. Nemyslí si, že by tam květiny někdo zasadil, vidí v tom symbol lásky mrtvých lidí, kteří tam odpočívají.
Básnická sbírka nebyla přijata tehdejší kritikou dobře. V konzervativních vlasteneckých kruzích nebyla jeho estetika pochopena.   Neruda byl považován za rouhavce, nevděčníka a provokatéra. Až od sedmdesátých let se teprve této sbírce dostalo uznání, když si ji jako svůj program vzali mladí nastupující básníci -  Jakub Arbes ,  Jaroslav Vrchlický ,  Antal Stašek  a další.
Nerudův vstup do českého veřejného života byl součástí širšího trendu nástupu nové generace literátů. V průběhu roku 1858 vydal svou prvotinu i básník  Vítězslav Hálek . Neruda i Hálek (a další) pak téhož roku přispěli i do  almanachu Máj , který ovlivnil českou literaturu následujících dekád.
Pocházel z pražské  Malé Strany , narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (později byla přejmenována na  Nerudovu ) v domě  U Dvou slunců  žil v letech 1845–1857. Od roku  1845  studoval na malostranském  gymnáziu  a od roku 1850  na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po  maturitě  se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými  zaměstnáními , v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle , studovat  filosofii  (toto  studium  také nedokončil).
Jako novinář začínal v  Národních listech  – listu  mladočechů , později působil v časopisech  Obrazy domova  a  Čas . Přispíval i do časopisu  Květy , spolu s  V. Hálkem  vydával časopis  Lumír.
Roku  1871  byl prohlášen za zrádce národa. [ kým? ]  V této době podnikl několik cest do  Německa ,  Francie ,  Maďarska ,  Itálie ,  Řecka  a  Egypta . O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým  svědectvím  o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby dobrého pozorovatele.
 
Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.
 
Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní  láska , věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá , kterou považoval za ideální  ženu . Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo  vězení pro dlužníky , prodala  Karolina Světlá  rodinný  šperk  a  peníze  mu půjčila. Celá událost se ale dostala na  veřejnost  a rozezlený  manžel  Karoliny Světlé, prof.  Petr Mužák , jej donutil, aby mu vydal všechny  dopisy , které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl  slib , že se s Nerudou už nikdy nesejde . Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce  1862  se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté  dívky  Terezie Marie Macháčkové (měla sestru dvojče Marii Terezii), dcery továrníka z Králova Dvora u Berouna (některé prameny nesprávně uvádí Dvůr Králové). První milostný dopis se jí však odváží poslat až o tři roky později, kdy už je ale Terezie těžce  nemocná   tuberkulózou  . Téhož roku Terezie zemřela. Jako starý se zamiloval do jisté Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný  vztah  k  lidem . Měl problémy s  alkoholem . Kvůli svým pravidelným návštěvám  hostinců  se dostával do řečí pražské společnosti a vídeňský list  Montagsrevue  o něm jednou hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití  kořalky (on sám psal: " Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem  pivo  pil, od padesáti piji  víno "). Pravdou je, že nevynikal pílí  a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden  fejeton  týdně do  Národních listů , aby vůbec přežil. Jak píše  Ladislav Quis  ve svých  memoárech :  A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal.  Většinu života prožil v  nouzi , na čemž měl alkohol jistě velký podíl.
 
Návštěvy  hostinců  musel omezit v roce  1879 , kdy onemocněl  zánětem žil  a od té doby už mohl jen těžko chodit do  schodů . Nedocházel už ani do redakce  Národních listů  a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce  1888  uklouzl v zimě na  náledí , roztříštil si  čéšku  a toto  zranění  se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna  1891  na  rakovinu tlustého střeva .
Byl pochován na  Vyšehradském hřbitově  v Praze. Měl být jako první pohřben na pražském  Slavíně , ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem". 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail