Zabiják

zabijak
Zabiják  (orig. L'Assommoir) je sedmý román  Emila Zoly  z cyklu  Rougon-Macquartové , který vyšel v roce  1877 . Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duchovně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, ten je tím zabijákem, co dal románu jméno.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Émile Zola - Zabiják
epub431 kBmobi696 kBpdf3,0 MB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Venkovanka Gervaisa přijede spolu se svým druhem Lantierem a jejich dvěma dětmi Štěpánem a Klaudiem do  Paříže . Zpočátku si díky našetřeným penězům žijí „na vysoké noze“, ale později postupně zastaví většinu svého majetku a přestěhují se do zapadlé části města. Lantier ji po čase opustil s milenkou, po čemž Gervaisa velmi smutnila i přesto, že ji mlátil a stále ji kvůli něčemu kritizoval. Gervaisa začne pracovat jako pradlena, stane se mezi lidmi oblíbenou a začne se o ni zajímat klempíř Coupeau. Ten ji přemluví ke svatbě, i když ta nejprve kvůli tehdejším zvyklostem, odmítala.
Protože Gervaisa i Coupeau jsou pracovití a dobře si vydělávají, stěhují se do lepšího bytu a šetří i na horší časy. Společně mají dceru Nanu, Klaudia pošlou do školy na jih Francie. Rodinná idyla se začne hroutit po tom, co jednoho odpoledne jde Gervaisa spolu s Nanou navštívit Coupeaua do práce. Nana na něj zavolá, její tatínek zakopne a spadne ze střechy. Coupeau nemůže asi půl roku pracovat a všechny našetřené peníze padnou na jeho uzdravení. Po vyléčení už se mu znovu do práce nechtělo, a tak na vydělávání zůstala Gervaisa sama. Protože Gervaisa dlouho toužila po vlastní prádelně, půjčili si od známých peníze a zařídila si vlastní krám. Zaměstnala pradleny a zpočátku se jí i dařilo úspěšně splácet dluhy, stala se mezi známými uznávanou. Coupeau ale začal chodit do hospody a holdovat alkoholu, pomocí něhož utišoval svědomí a vyplňoval pocit prázdnoty.
Během oslavy Gervaisina svátku, na který pozvala mnoho známých, se náhle vrátil její bývalý druh Lantier, ze kterého se stal Coupeaův dobrý kamarád a podnájemník Coupeauových, nejdříve platil nájemné, ale pak se začal chovat, jako kdyby dům patřil jemu a začal rozkazovat. Rodině došly peníze, Gervaisa musela propustit zaměstnankyně a prodat prádelnu. Vypočítavý Lantier se přestěhoval k nové majitelce prádelny a jejímu manželovi, Gervaisiným i jeho známým. Coupeauvi jsou nuceni se přestěhovat do činžáku pro chudinu. Coupeau začne pracovat, ale každou výplatu hned propije. Gervaisa se také stane alkoholičkou, pomáhá jí to tak zapomenout na životní strasti. Postupně se přestane starat o děti a začne žebrat. Z Nany se stane prostitutka, Coupeau umírá v blázinci na  delirium tremens . Gervaisa dále pije a umírá bez přátel ve špinavé kobce. Smrt je pro ni ale vysvobozením.
Narodil se v rodině italského inženýra, který byl kdysi důstojníkem Napoleonovy armády, a život jej nakonec zavedl do jižní Francie. Zolův otec zde začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence . Otec však náhle zemřel, a tak na Zolovo vzdělání nezbylo mnoho peněz. V té době se na celý život spřátelil s pozdějším slavným malířem  Paulem Cézannem . Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv.  medanská skupina . Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v  Dreyfusově aféře , kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem  J'accuse   („Žaluji“)  hájil nevinu kapitána  Alfreda Dreyfuse , neprávem odsouzeného za špionáž.
Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu  oxidem uhelnatým  poté, co se mu ucpal komín u kamen (záměrné ucpání komínu, které se stalo ihned po jeho smrti předmětem hypotéz, nebylo nikdy prokázáno).
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
knihabeznahledu
Život a dílo skladatele Foltýna
Karel Čapek
Život a dílo skladatele Foltýna  je poslední, nedokončený  román   Karla Čapka , vydaný až po jeho smrti v roce  1939 . Je inspirován epizodou ze  Vzpomínek   Karla Sabiny  (knižně publikovány 1937, časopisecky již 1868 v časopise  Svoboda ), v němž je líčen podobně tvořící reálný skladatel, uváděný jako Horner. Román je fiktivním  životopisem  Bedřicha Foltýna ( pseudonymně  Beda Folten), skladatelského  diletanta  a  hudebního   grafomana , který ale sebe samotného pokládá za  geniálního . Je posedlý myšlenkou stvořit velké dílo, i když na to nestačí jeho schopnosti. Román je pozoruhodný svou stavbou, v níž autor nechává různé Foltýnovy známé (spolužáky ze studií, manželku, lidi, které využíval pro své dílo) vzpomínat a hodnotit jeho osobnost, a naznačuje tak různorodost úhlů pohledu na tutéž věc, podobně jako v  Hordubalovi  a  Povětroni . Román, obsahující mnoho úvah o smyslu  umění , je  stylisticky  i tematicky podobný románům tzv. noetické trilogie, je ale vůči ostatním mnohem  tragičtější . Román měl v rámci Čapkova díla poměrně velký ohlas, reakci na něj v podobě  novely   Jak to bylo s Foltýnem  napsal například spisovatel Jan Křesadlo . Román byl v roce  1992  adaptován do podoby televizního filmu v režii  Pavla Háši  s  Viktorem Preissem  v hlavní roli.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail