Na vlně 57 metrů

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Otakar Batlička - Na vlně 57 metrů
epub424 kBmobi493 kBpdf792 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Jako kluk měl Batlička každopádně jeden problém za druhým. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil. Poctivým srovnáváním dobových dokumentů však bylo doloženo, že není však pravdou, že by Otakar Batlička ještě někdy před plnoletostí utekl na několik let do světa, jak se o něm traduje. Cestu do zahraničí ve skutečnosti podnikl až v dospělosti.
 
Navzdory legendám se po návratu z cest po světě rychle dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá  zaměstnání , nabízel se tajné policii, pojišťoval  psy , nakonec si otevřel vlastní soukromou školu  boxu , kde byl  instruktorem . Údajně získal vavříny ve  střelbě , závodil na  motorce . Na jedné výstavě v Nuslích se později seznámil s  radiotelegrafií . Znovu tak začal cestovat, tentokrát jen éterem na vlnách, ale za to po celé planetě. Mezi smyšlenky patří, že by se spojil s Nobileho  vzducholodí  (v době jejího letu se radioamatérství ještě něvěnoval) a podobné velikášské kousky, které opět zmiňují batličkovské legendy. Batlička pracoval jako obyčejný řidič pražské  tramvaje  a pomalu se z něj stával usedlý pán.Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století se Batlička stal prvně výrazně populární mezi českou mládeží a to díky psaní dobrodružných povídek, které mu vycházely v časopise  Mladý hlasatel , vydávaným koncernem  Melantrich .
 
V období nacistické  okupace  se Batlička jako radiotelegrafista zapojil do činnosti ilegální skupiny  Obrana národa  - Východ, konkrétně na spojení s  Moskvou . Na podzim roku  1941  došlo k odhalení a zatčení jejích členů. Byl vyslýchán a poté vězněn na  Pankrácii , v  Terezíně , a poté jej čekal už  koncentrační tábor Mauthausen . Podle oficiálních záznamů Batlička zemřel v roce 1942. Podle svědectví tehdejších vězňů a poválečných vyšetřování o činnosti v táboře se předpokládá, že jako ostatní vězňové zemřel benzinovou injekcí do  srdce , rukou nacistického lékaře Eduarda Krebsbacha nebo některého z jeho pomocníků některé zdroje uvádí i zastřelení.
Existuje samozřejmě i legendární, značně nabubřelá a opět ničím nedoložená verze, podle níž Batlička realizoval úspěšný útěk z Mauthausenu. Následně se však střetl omylem s pancéřovou divizí  SS  a byl zastřelen na útěku. Vzhledem ke všem souvislostem lze tuto verzi samozřejmě považovat za  hoax . O podobném incidentu se v dokumentech koncentračního tábora nikde nenašla žádná zmínka a přeživší vězňové, kteří znali skutečné podmínky tábora, považovali tento příběh za nesmysl.
 
Jako téměř zapomenutého autora objevil Batličku pro socialistickou veřejnost v polovině šedesátých let 20. století  Petr Sadecký , který se od mládí zajímal o kresby  Konečného ,  Buriana  a dalších tradičních ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého také přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara , které v polovině šedesátých let pomáhal znovu propagovat. Následně Sadecký svůj zájem nasměroval na již téměř zapomenutého Batličku. Po domluvě s vdovou po Batličkovi sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Výsledkem byla kniha  Na vlně 57 metrů  a po jejím úspěchu následovaly další. Ukázalo se, že Batličkovy knihy vlastně ani nejsou nijak odlišné od ostatních státem tolerovaných indiánek. Některé Batličkovy tituly díky tomu mohly vyjít i v době pozdější  normalizace .
Vedle jednoznačného přínosu zanechal kontroverzní Sadecký i na Batličkově osobě svůj neblahý stín. Aby totiž zvýšil zájem veřejnosti o pozapomenutého autora, vytvořil okolo Batličkova mládí obrovskou legendu, složenou z údajných dobrodružství samotného Batličky. Dodnes se dokonce v některých ohledech nepodařilo úplně přesně odhalit, co vše je v Batličkově posmrtném životopise mýtus a co je pravda. Sadecký totiž svými mystifikacemi o Batličkově dobrodružném mládí hojně zásobil dobová periodika a propašoval je i do záložek a doslovů knih s Batličkovými povídkami.
Ukázkovým příkladem rozšířenosti těchto mystifikací je i vážně míněné přetištění některých z nich v prestižní vědecké revue  Vesmír. Existenci přinejmenším některých dávno překonaných legend z marketingových důvodů podporuje i vydavatel nového knižního vydání Batličkových povídek.
Jeho povídky byly také zpracovány jako dramatizace Českého rozhlasu Praha v rámci pořadů Rádio na polštář a Domino, namluvil je  Stanislav Oubram  a pro rozhlas upravil  Eduard Kára.
 
Za odbojovou činnost byl roku  1946  vyznamenán válečným křížem "in memoriam" tehdejším ministrem národní obrany generálem  Ludvíkem Svobodou . Jeho pamětní deska je umístěna v Čiklově ulici na domě číslo 7 v  nuselském údolí  v  Praze .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail