Cesta k mrazu

knihabeznahledu
Cesta k mrazu  –  1940 , původní láskyplný vztah k okolí se mění na beznaděj a opuštěnost – objevují se motivy z  Bible . Vydáno pod pseudonymem.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jiří Orten - Cesta k mrazu
epub768 kBmobi363 kBpdf451 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se v  Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a  galanterním zbožím. V letech 1929 - 1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy , aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton.
Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937 , absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939 - 1940 , kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek , Jiří Jakub .
 
Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v  Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka . V  Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty , kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch .
 
Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten . Debutoval v  Mladé kultuře a  Haló novinách ( 1936 ), kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup ! , Eva , Rozhledy , Čteme , Kritický měsíčník a jiných. V  halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro . Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek , s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu . Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 - rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč - byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice , kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša . Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ještě uspořádal dvě sbírky - Elegie a Scestí - ale ty se mohly objevit na knižních pultech až po osvobození.
 
Poté, co mu v roce 1936 zemřel otec a co jeho starší bratr Ota odešel do Anglie , stal se Jiří oporou matce a malému bratrovi Zdeňkovi . I toto pouto bylo částečně narušené tím, že Orten nesměl opouštět území Prahy . Rozchod s dívkou, k níž se cele upnul, poznamenal zbytek jeho života. Přestože i nadále udržoval styky se svými kolegy sdruženými v neoficiálním klubu Noc , byl stále osamělejší. Přinucen okolnostmi střídal byty, střídal zaměstnání. Spolu s básníkem Hanušem Bonnem pracoval v Židovské náboženské obci.
 
Pozoruhodným svědectvím o Ortenově životě jsou tři knihy jeho deníků - Modrá, Žíhaná a Červená , do nichž si zaznamenával své postřehy, básně i výpisky z četby v období od 10. ledna 1938 až do osudného 30. srpna 1941 , kdy byl zachycen projíždějící německou sanitkou. Následkům těžkého zranění podlehl 1. září 1941 ve věku dvaadvaceti let.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
knihabeznahledu
Krysař
Viktor Dyk
Kniha  Krysař  je krátká  novela   Viktora Dyka , která nejprve vycházela pod názvem  Pravdivý příběh  ( Lumír , ročník 40,  1911 – 1912 ). Pod dnes známějším názvem Krysař byla vydána poprvé v roce  1915  v edici  Zlatokvět  (doplněná a upravená). Podruhé vyšel Krysař v roce  1923 , tentokrát již s četnějšími stylistickými úpravami. O další vydání se zasloužil  Arne Novák  a po něm také  Antonín Grund . Samotný námět  Krysaře  vychází ze saského, staroněmeckého motivu, který Dykovi posloužil jako volné schéma svého díla. Tato  báj  s reálným základem vypráví o krysaři, který roku  1284  očistil město  Hameln  od  krys , a když mu nebyla vyplacena slíbená odměna, rozhněval se na občany města a odvedl za trest jejich děti. Existuje několik variant závěru. Buďto Krysař děti zavřel do jeskyně, z které již nikdy nevyšly, nebo je utopil v řece. Je i verze, podle níž Krysař děti vrátil, když mu radní zaplatili slíbenou odměnu. Ona  dávná předloha  je opravdu pouhým rámcovým schématem, protože se od Dykova Krysaře v určitých bodech odlišuje. Zásadními odlišnými okamžiky je to, že v předloze odvádí krysař pouze děti, v Krysaři celé město a důvodem mu není nezaplacený dluh za odvedenou práci, ale spíše zklamání v lásce a zklamání ze současného světa.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail