Rozmarné léto

rozmarne-leto
Rozmarné léto  je humoristická  novela   českého   spisovatele   Vladislava Vančury  z roku  1926 .
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Vladislav Vančura - Rozmarné léto
epub698 kBmobi772 kBpdf2,0 MB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Celá novela se odehrává v Krokových Varech na řece Orši během tří dnů chladného června.
Děj začíná v Antonínových lázních, kdy během rozpravy tří přátel (krom Antonína ještě kanovník a major) se objeví potulný kouzelník Arnoštek, který je pár triky pozve na večerní představení. Kateřinka, Antonínova manželka, je hned očarována Arnoštkem.
Na představení tři přátelé poznají Arnoštkovu krásnou pomocnici Annu. Po představení pozve Antonín Annu na schůzku na plovárnu. Jsou však přistiženi Kateřinou. Ta se na protest nastěhuje Arnoštkovi do maringotky.
Druhý den se o Annu uchází kanovník, ale v nenadálé bitce s pijáky vracejícími se z hostince málem přijde o ucho, které mu sešije Antonín.
Třetí den se zraní při představení pádem z lana Arnoštek a Anna bude muset dokončit představení místo něj. Toho po představení využije major a vyláká Annu ven. Přistihne je však Arnoštek a majora zmlátí holí.
Ráno tři přátelé a Kateřinka pozorují z plovárny odjezd maringotky s Arnoštkem a Annou zase jinam. Jejich životy se vracejí k normálu.
Narodil se v Háji ve Slezsku. Jeho otec se dlouhou dobu nemohl uplatnit, a tak se často stěhovali. Dětství prožil na venkově, kde získal lásku k přírodě a koním. Byl velmi hrdý a nepoddajný, takže jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu. Pracoval jako  lékař  ve  Zbraslavi . Jeho bratrancem byl  Jiří Mahen. Byl členem a prvním předsedou  Devětsilu  ( 1920 ) , přívrženec  poetismu , ve  třicátých letech  byl členem  Levé fronty . Od roku  1920  publikoval v mnoha časopisech –  Červen ,  Kmen ,  Host  a  Panorama . Od roku  1921  byl členem  KSČ , ale jeho dílo nelze označit, na rozdíl od tvorby jeho mnohých současníků, za komunistickou agitku. Z KSČ vystoupil v roce  1929  spolu s řadou dalších umělců v reakci na nástup Gottwaldova vedení. V roce  1924  působil v období března až května jako divadelní kritik v deníku "Československá samostatnost", později přejmenovaného na "Národní osvobození", kde převzal místo po  Jindřichu Vodákovi , který odešel do divadelní rubriky "Českého slova". Kritiky podepisoval šifrou -jv.- nebo -W-. Celkově zde připravil 21 divadelních kritik.  Byl rovněž členem redakční rady  Družstevní práce , kde mimo jiné vyšly i jeho  Obrazy z dějin národa českého . Byl předsedou české filmové společnosti. Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém  Ústředním národním revolučním výboru . V květnu roku  1942  byl zatčen a  1. června  na  Kobyliské střelnici  popraven.
V roce  1946  byl  in memoriam  jmenován  národním umělcem .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail