Povídky

knihabeznahledu
Výbor tří povídek ze sbírky Pábitelé. Prózy jsou reprezentativní ukázkou Hrabalova vidění světa, poetiky i osobité vypravěčské techniky.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Bohumil Hrabal - Povídky
epub907 kBmobi707 kBpdf560 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se v  Brně-Židenicích  (Balbínova ul. 47, pamětní deska) svobodné matce Marii Kyliánové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blechovi, který se ovšem k otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn  Bohumil František . Do tří let žil u prarodičů v  Brně . Matka pracovala jako pomocná účetní v městském  pivovaru  v  Polné , kde se seznámila se svým budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem (předobraz literární postavy  Francina ), za kterého se provdala v děkanském chrámu  v Polné dne 7. února 1916. 26. prosince téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy, Bohumil, mohl užívat jeho jméno. 25. září se narodil Hrabalův nevlastní bratr, Břetislav Josef. Oba rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil, když 16. května 1918 hrál v  Jiráskově   Vojnarce . V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do  Nymburka .
Po maturitě na  reálce , kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl, studoval Hrabal na právnické fakultě  Univerzity Karlovy  v  Praze , navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období  okupace  mohl svá studia dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v  Kostomlatech , což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v  kladenských  ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v  libeňských  sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. Nemalou část svého života (1950–1973) prožil v pražské Libni – v ulici Na Hrázi  326/24. Dům byl zbourán, malířka  Svatošová  v těchto místech (u východu ze stanice metra Palmovka) ovšem vyzdobila stěnu na hrabalovské téma. V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v  Kersku  u  Nymburka  na parcele č. 0274 chatu.
 
Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem  Svazu československých spisovatelů  a redakční rady  Literárních novin . Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. V roce 1973 se přestěhoval ze staré Libně do družstevního bytu v panelovém domě v Kobylisích na sídlišti Sokolniky (Koštálkova, též Jodasova, 1105). Roku 1975 uveřejnil v časopise  Tvorba  krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997  Sebrané spisy Bohumila Hrabala  v 19 svazcích.
V roce 1956 se Hrabal oženil s Eliškou Plevovou (říkal jí Pipsi) na zámečku v Praze – Libni.
Hrabal se znal s  Jiřím Kolářem , obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka  Vladimíra Boudníka  a přátelil se s filosofem  Egonem Bondym . Hrabalovy knihy byly mnohokráte úspěšně zfilmovány a obdržel také spoustu nakladatelských cen. Spolu s  Ludvíkem Vaculíkem ,  Karlem Peckou ,  Janem Kameníčkem ,  Libuší Moníkovou  a dalšími tvůrci je Hrabal – především pro svou  Příliš hlučnu samotu  – považován za v dílčí míře pokračovatele  Franze Kafky .
Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s  Václavem Havlem  a americkým prezidentem  Billem Clintonem .
Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky  nemocnice na Bulovce , ve které se léčil.
Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v  Hradištku . Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové  rakvi  s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail