Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 3, 4

knihabeznahledu
Světově proslulý román klasika českého humoru je satirou na nespravedlivou válku, do níž byly vehnány národy zkorumpované rakousko-uherské monarchie
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 3, 4
epub441 kBmobi721 kBpdf2,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
Hašek pocházel z rodiny učitele matematiky, který předčasně zesnul na intoxikaci alkoholem. Chudoba nutila jeho matku Kateřinu se třemi dětmi stěhovat více než patnáckrát. Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii. V roce 1897 se zúčastnil jako školák anti-německých nepokojů v Praze. Stal se zaměstnancem  banky Slavia , brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou. V té době se také seznámil s českými  anarchisty . Začal vést  bohémský  a tulácký život (prošel pěšky mj.  Slovensko ,  Halič ,  Uhry ). Povídky z těchto cest mu tehdy otiskovaly  Národní listy .
V roce  1907  se stal redaktorem  anarchistického  časopisu  Komuna  a byl za svoji činnost krátce vězněn.
Roku 1907 se zamiloval do  Jarmily Mayerové , nicméně kvůli jeho bohémskému životu ho její rodiče nepokládali za vhodného partnera pro svou dceru. Když byl zatčen za znesvěcení vlajky v Praze, rodiče Mayerovou vzali na venkov v naději, že by to pomohlo skončit jejich vztah. V reakci na to se Hašek pokusil vycouvat ze své radikální politiky a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku  1908  redigoval  Ženský obzor . V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu  Svět zvířat . Tato práce nicméně netrvala dlouho, brzy byl propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech, které si vymyslel. 23. května 1910 se s Jarmilou Mayerovou oženil. Po roce manželství se ale Jarmila vrátila znovu žít s rodiči, poté co byl Hašek zadržen, když se snažil předstírat svou vlastní smrt.
Od roku  1911  přispíval do  Českého slova , dále pak do  Pochodně ,  Humoristických listů ,  Kopřiv ,  Karikatur , nějaký čas vedl též Kynologický ústav, což ho později inspirovalo ke knize  Můj obchod se psy .
V roce  1911  založil  Stranu mírného pokroku v mezích zákona , politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s  F. Langrem ,  E. A. Longenem ,  E. E. Kischem  a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.
V době vypuknutí první světové války žil Hašek periodicky s kreslířem  Josefem Ladou , který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka.
V roce  1915  narukoval v  Českých Budějovicích  k 91. pluku a s ním odjel na haličskou frontu v Rusku. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, byl proto nějakou dobu hledaný. Od září  1915  do léta  1916  byl v zajetí v táboře Totskoje a vstoupil do  Československých legií . Poté byl odveden do čs. pluku, kde působil jako písař, emisař náborové komise a střelec, pak byl přeložen ke spojovacímu oddílu, kulometnému oddílu (kdy se zúčastnil  bitvy u Zborova ) a do kanceláře 1. pluku. Od listopadu 1917 do února 1918 publikoval v časopise  Čechoslovan  a  Čs. voják , tehdy byl autor řady protibolševických článků.
Koncem února  1918  vstoupil do  Československé sociálně demokratické strany dělnické . Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. V březnu se Československé legie vydaly na cestu připojit se k Západní frontě přes  Vladivostok , Hašek s tím nesouhlasil a přijel do Moskvy, kde začal spolupracovat s  bolševiky . V dubnu přestoupil z čs. legií do  Rudé armády  a přijel do  Samary , následující rok byl ředitelem armádní tiskárny v  Ufě , náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj.  V Rusku se v květnu 1920 v Krasnojarsku oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura (po návratu do Čech nebyl souzen za  mnohoženství  jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé mezinárodní smlouvy).
V prosinci  1920  přijel zpět do Česka, nejprve je umístěn v  Pardubicích  v karantenní stanici, 19. prosince se Šurou přijíždí do  Prahy , kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj .
25. srpna 1921 odjel s malířem  J. Panuškou  a s manželkou Šurou do  Lipnice nad Sázavou . V této době byl vážně nemocný a nebezpečně obézní, už nepsal, ale diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. 3. ledna 1923 zemřel ochrnutím srdce. Poslední fotografie pochází z prosince 1922.
 
V české a slovenské veřejnosti je Jaroslav Hašek zafixovaný jako  bohém . Možná dokonce jako prototyp bohéma začátku dvacátého století. Ve skutečnosti jde z velké části o legendu a možná dokonce o vlastní Haškovu sebestylizaci. Jako autor byl Hašek velmi produktivní, což přece jen vyžaduje přiměřenou vnitřní disciplínu. Z jeho děl je také cítit, že měl rozsáhlé (možná trochu nesystematické) humanitní vzdělání.
Nejzajímavější je sledovat Haškovo působení v  Rusku  v letech  1916 – 1920 . Zde nikdy nebyl a dodnes není vnímán jako bohém a pouhý humoristický spisovatel. Naopak, jako velmi zodpovědný bolševický armádní funkcionář a vážený intelektuál. V letech  1916 – 1918  pracoval v  Kyjevě  v legionářských časopisech, později přeběhl k  bolševikům . Roku  1918  se vyznamenal jako odvážný velitel oddílu československých rudoarmějců při obraně  Samary . Samara byla v tu dobu obsazována od směru z Lipjagu  Československými legiemi , které bojovaly po boku bílých vojsk za obnovení carského režimu. Legionáři se snažili zachovávat v podstatě neutralitu a do bojů s bolševiky se pouštěli jen v nevyhnutelných případech. Dne 8. 6. 1918 byla Samara legiemi dobyta. Je proto zřejmé, že Jaroslav Hašek se v této době setkal s „bratry“, které mohl pobízet, aby opustili demokratizační stranu, na které bojovaly čs. legie v Rusku a připojili se k bolševikům. Po pádu Samary se několik měsíců skrýval na území kontrolovaném bílými vojsky (kontrolovaná také čs. legiemi). 
Na konci roku  1918  působil jako velitel oddílu  Čuvašů  v  Rudé armádě  a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Podle všeho se choval dosti brutálně a nařídil značný počet poprav.  Jako komisař sloužil v politickém oddělení Tuchačevského  5. armády Východního frontu [ zdroj? ]  a potom na  Sibiři , kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v  burjatštině   „Jur“  (úsvit). 
Roku  1920  byl v  Irkutsku , kde působil jako člen městského  sovětu ,  zraněn při vražedném útoku. V témže roce pravděpodobně podnikl v sovětských službách záhadnou misi do  Mongolska . 
Je možné, že ve specifických revolučních ruských podmínkách dostal Hašek možnost uplatnit ty stránky svého charakteru, které se nemohly projevit ve stabilizovaných a v podstatě maloměstských českých poměrech. Důležité také určitě bylo, že Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu.  Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat  komunistické  hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor. Krom návratu k alkoholu a nezodpovědnosti mu ve splnění úkolu zabránily i dvě okolnosti: jednak na podporu  kladenských  nepokojů dostal od ruských úřadů částku 1 500  marek , která však byla zcela znehodnocena německou inflací. Dále pak ještě před Haškovým příjezdem do Prahy v prosinci 1920 byl v Československu zatčen Jaroslav Handlíř, spojka ruských agentů, s nímž se měl Hašek kontaktovat.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail