Dcerka

Básnická sbírka   Po nás ať přijde potopa  je jedním z nejznámějších děl českého spisovatele  Františka Gellnera , které bylo vydáno roku 1901, a zároveň je autorovým debutem. Gellner je silně ovlivněn moderními literárními směry (především dekadencí a symbolismem) a ve své sbírce kritizuje téměř vše, a to způsobem doposud neslýchaným. Zaměřuje se především na kritiku soudobé společnosti a zbytečnost života, ale vyjadřuje se také proti válečným konfliktům, ironizuje vyšší ideály a nešetří ani sebe sama, protože si uvědomuje svou vlastní ubohost, zbytečnost a nedokonalost. Život též popisuje jako cestu s jediným možným cílem – smrtí (báseň Perspektiva), a proto odmítá fádní životní postupy a užívá si alkoholu a prostitutek (Přetékající pohár) a vyzdvihuje přírodní krásy. K životu přistupuje velice laxně, zároveň si jej však chce užít a dá se říci, že jej miluje. Tímto dílem Gellner velice dobře vystihl atmosféru tehdejší společnosti, atmosféru tzv. únavy konce století a atmosféru blížícího se celosvětového válečného konfliktu.

Zlé časy  ( 1854 , Hard Times) , sociální  román , v němž autor ztvárňuje události spjaté s tehdejším dělnickým hnutím v  Anglii  a zaujímá stanovisko znepokojeného kritika a sociálního reformátora. Dílo představuje románovou studii rozvoje prumyslu autorovy epochy, a to především z hlediska lidských hodnot a vztahů.

Sloupky a fejetony vznikaly ve 20.letech a reagovaly na nejrůznější témata života 1. republiky. Trest smrti, dělnické tělocvičné jednoty, sociální nerovnosti a bída, roční období - ve všem se projevuje velká erudice i hluboký humanismus autora.

Dalimilova kronika  je nejstarší česky psaná  veršovaná   kronika , jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku  14. století , záznamy končí rokem  1314 , respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325 . Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako  Kronika boleslavská . Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v  17. století . Již ve 14. a  15. století  bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.

Román Jan Maria Plojhar  s četnými  autobiografickými  prvky vydal  Julius Zeyer  poprvé  časopisecky  v  Lumíru  roku  1888  a  knižně  v roce  1891 .  Autobiografické prvky  v knize nesouvisí s autorovým  životem , ale s jeho duševním světem a jeho názory na  společnost ,  náboženství  a  umění . Kniha je považována za autorovo vrcholné literární  dílo .  

Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Sám však měšťáky opovrhuje, protože mu připadají příliš sobečtí a nafoukaní. K prostému lidu také necítí sounáležitost, neboť ten je podle něj příliš rezignovaný. V románu zaznívají kritické názory na jednání měšťáků i prostého lidu i na pasivitu porobeného  národa  žijícího v  zemi , která mu nepatří. Román popisuje mladíkovy vnitřní  rozpory mezi  sny  a skutečností , mezi touhou a odhodláním po velkých činech a naprostou pasivitou při jejich vlastní realizaci. Samostatným tématem je potom jeho vztah k  Bohu  a  víře  v něj vůbec, kde mladík má pochybnosti o existenci Boha jako nehmotné osoby, ale plně věří v život a činy  Ježíše Krista . Tyto  vnitřní rozpory v názorech není mladík schopen sám překonat .

Idea státu rakouského  je dílo  Františka Palackého , ve kterém českému národu vyložil svou představu budoucího uspořádání rakouského císařství. Jedná se o sérii osmi článků, které vyšly tiskem v roce 1865 v deníku Národ. V roce 1907 je souborně (spolu s Psaním Františka Palackého do Frankfurtu) vydalo Ottovo nakladatelství v redakci Jaroslava Kvapila. Palacký v díle navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků, a to jako protipól dualizace státu.