Toník a Mařenka

Hrabě Monte Cristo  ( 1844 – 1845 ,  Le comte de Monte-Cristo ) je po  Třech mušketýrech  druhý nejznámější historicko-dobrodružný  román  francouzského spisovatele  Alexandra Dumase staršího . I tento  román  napsal  Dumas  (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie  Augustem Maquetem . Do  češtiny  přeložili  Jan Vladislav ,  Milena Tomášková  a jiní.

Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  

Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.

Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.

Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.

Kniha  Krysař  je krátká  novela   Viktora Dyka , která nejprve vycházela pod názvem  Pravdivý příběh  ( Lumír , ročník 40,  1911 – 1912 ). Pod dnes známějším názvem Krysař byla vydána poprvé v roce  1915  v edici  Zlatokvět  (doplněná a upravená). Podruhé vyšel Krysař v roce  1923 , tentokrát již s četnějšími stylistickými úpravami. O další vydání se zasloužil  Arne Novák  a po něm také  Antonín Grund . Samotný námět  Krysaře  vychází ze saského, staroněmeckého motivu, který Dykovi posloužil jako volné schéma svého díla. Tato  báj  s reálným základem vypráví o krysaři, který roku  1284  očistil město  Hameln  od  krys , a když mu nebyla vyplacena slíbená odměna, rozhněval se na občany města a odvedl za trest jejich děti. Existuje několik variant závěru. Buďto Krysař děti zavřel do jeskyně, z které již nikdy nevyšly, nebo je utopil v řece. Je i verze, podle níž Krysař děti vrátil, když mu radní zaplatili slíbenou odměnu. Ona  dávná předloha  je opravdu pouhým rámcovým schématem, protože se od Dykova Krysaře v určitých bodech odlišuje. Zásadními odlišnými okamžiky je to, že v předloze odvádí krysař pouze děti, v Krysaři celé město a důvodem mu není nezaplacený dluh za odvedenou práci, ale spíše zklamání v lásce a zklamání ze současného světa.

Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .

Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.