Dědův odkaz

knihabeznahledu
Dědův odkaz je jedno z nejznámějších děl českého básníka Adolfa Heyduka. Jedná se o epickou báseň na folklórní motivy z roku 1879.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Adolf Heyduk - Dědův odkaz
epub35 kBmobi64 kBpdf296 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Adolf Heyduk napsal  Dědův odkaz  poté, co se po ročním působení v Praze (1876–77) vrátil definitivně do  Písku , kde vyučoval na tamější reálné škole stavitelství a kreslení, oženil se se svou žačkou Emílií a zažil narození i brzkou smrt své první dcerky (1878). V té době se změnily i náměty jeho tvorby: opustil žánr rozsáhlých epických básní s náměty z českých dějin, jež se ostatně ukázaly být nejméně životnými částmi jeho díla ( Milota z Dědic  1875,  Píseň o bitvě u Kressenbrunnu 1877,  Mohamed II.  1878) a obrátil se k epickým i lyrickým básním s folklórními i přírodními motivy. Tuto tendenci umocnila i jeho cesta na Slovensko roku 1879. Prvním dílem této nové etapy je právě  Dědův odkaz , lyrickoepická báseň o šesti zpěvech a dozpěvu. Ve výběru tématu hrály úlohu Heydukovy vzpomínky na děda z matčiny strany a na dětské pokusy s hrou na housle. Básníkem výslovně přiznávaná hudební inspirace se odráží i v pravidelném písňovém rytmu a zvukové podobě básně.  Heyduk báseň věnoval „svému druhému otci“  Janu Krejčímu , svému bývalému učiteli a pak i nadřízenému na písecké reálce. Základem děje je folklórní, místy až mytologický příběh o lásce nejmenovaného mládence a divoženky. Objevuje se zde tedy typické  romantické  téma personifikovaného vztahu člověka a přírody, který již vinou člověka nelze naplnit. Vedle toho však nastupuje motiv umění v podobě mládencových houslí, „dědova odkazu“. Ztracený vztah člověka a přírody lze obnovit právě prostřednictvím umělecké tvorby, a lze jí vyjádřit veškeré radosti i strasti života způsobem, který přináší jak hlubší mimorozumové pochopení posluchačům, tak konečnou úlevu umělci. Samotná dějová linie je přerývaná, zejména obsáhlé lyrické popisy přírody navozují atmosféru a dokreslují náladu. Ke konci básně děj ustupuje do pozadí v úvahách o moci a hojivé síle umění a dílo končí alegorickým dozpěvem.
Báseň je rozdělena do šesti zpěvů a dvojzpěvu. Každá sloka má osm osmislabičných  daktylotrochejských   veršů  s přerývaným  rýmem . Větné členění důsledně sleduje metrickou strukturu: dvojverší nebo čtyřverší tvoří přirozené významové jednotky a konec sloky představuje vždy gramatický i myšlenkový předěl. Jedinou odchylkou je samostatná hudcova píseň o prchavosti štěstí ve druhém zpěvu, jež má vlastní  metrické  schéma. Zatímco rozsáhlá lyrizace a subjektivizace tématu vede ke značné odlišnosti  Dědova odkazu  od například  Karla Jaromíra Erbena , písňová struktura a lidový podklad ji zařazuje do estetiky  májovců .
Báseň dosáhla značné obliby, stala se součástí školních osnov a byla mnohokrát vydána (naposledy brněnským vydavatelstvím Tribun EU roku 2009). Zvláště populární se stala zmíněná vložená mládencova píseň začínající slovy  Štěstí! co je štěstí? muška jenom zlatá,… , uváděná často samostatně pod apokryfním názvem  Štěstí . Proslavila ji scéna s  Jaroslavem Marvanem  a  Ladislavem Peškem  ve filmu  Škola základ života .  Na námět básně vznikly dvě opery:  Černé jezero  od skladatele  Josefa Richarda Rozkošného  z roku 1902 a  Dědův odkaz   Vítězslava Nováka  z roku 1925.
Narodil se 6. června 1835 v  Rychmburku (dnes  Předhradí  u  Skutče ) v rodině  truhláře . Od roku  1850  studoval na reálce v  Praze , kterou ukončil v roce  1854 . Poté na přání rodičů rok studoval techniku v  Brně  a pak přestoupil na techniku do Prahy ( 1855 ). O dva roky později se seznamuje s  Janem Nerudou , se kterým navázal blízké  přátelství . Studia ukončil roku  1859 , stal se učitelem na pražské reálce, již roku  1860  odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku , kde žil až do své smrti. Město Písek ho okouzlilo a rychle zde zdomácněl. V roce  1896  byl jmenován  školním radou .
V roce  1876  přijal místo na I. reálném gymnáziu v Praze, zde se stal předsedou literární části  Umělecké besedy . Roku  1877  se vrátil do Písku, kde se téhož roku oženil se svojí o 25 let mladší žačkou Emílií,  dcerou  předního píseckého restauratéra Reinera. V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou  tragédií . Roku  1878  zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před  pokřtěním  ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát  kmotrem . Vzhledem k předčasnému úmrtí ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání  Balady dětské . Druhá dcera  Liduška  zemřela ve věku čtyř let roku  1884 .
Měl velmi silný vztah ke  Slovensku , které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vedle Slovenska cestoval také do  Itálie  či na  Kavkaz , kde měl část své rodiny. Žil zde jeho synovec, agronom  Jaroslav Hejduk , první praporečník  České družiny  v  ruských legiích . 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail