Dědův odkaz

knihabeznahledu
Dědův odkaz je jedno z nejznámějších děl českého básníka Adolfa Heyduka. Jedná se o epickou báseň na folklórní motivy z roku 1879.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Adolf Heyduk - Dědův odkaz
epub35 kBmobi64 kBpdf296 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Adolf Heyduk napsal  Dědův odkaz  poté, co se po ročním působení v Praze (1876–77) vrátil definitivně do  Písku , kde vyučoval na tamější reálné škole stavitelství a kreslení, oženil se se svou žačkou Emílií a zažil narození i brzkou smrt své první dcerky (1878). V té době se změnily i náměty jeho tvorby: opustil žánr rozsáhlých epických básní s náměty z českých dějin, jež se ostatně ukázaly být nejméně životnými částmi jeho díla ( Milota z Dědic  1875,  Píseň o bitvě u Kressenbrunnu 1877,  Mohamed II.  1878) a obrátil se k epickým i lyrickým básním s folklórními i přírodními motivy. Tuto tendenci umocnila i jeho cesta na Slovensko roku 1879. Prvním dílem této nové etapy je právě  Dědův odkaz , lyrickoepická báseň o šesti zpěvech a dozpěvu. Ve výběru tématu hrály úlohu Heydukovy vzpomínky na děda z matčiny strany a na dětské pokusy s hrou na housle. Básníkem výslovně přiznávaná hudební inspirace se odráží i v pravidelném písňovém rytmu a zvukové podobě básně.  Heyduk báseň věnoval „svému druhému otci“  Janu Krejčímu , svému bývalému učiteli a pak i nadřízenému na písecké reálce. Základem děje je folklórní, místy až mytologický příběh o lásce nejmenovaného mládence a divoženky. Objevuje se zde tedy typické  romantické  téma personifikovaného vztahu člověka a přírody, který již vinou člověka nelze naplnit. Vedle toho však nastupuje motiv umění v podobě mládencových houslí, „dědova odkazu“. Ztracený vztah člověka a přírody lze obnovit právě prostřednictvím umělecké tvorby, a lze jí vyjádřit veškeré radosti i strasti života způsobem, který přináší jak hlubší mimorozumové pochopení posluchačům, tak konečnou úlevu umělci. Samotná dějová linie je přerývaná, zejména obsáhlé lyrické popisy přírody navozují atmosféru a dokreslují náladu. Ke konci básně děj ustupuje do pozadí v úvahách o moci a hojivé síle umění a dílo končí alegorickým dozpěvem.
Báseň je rozdělena do šesti zpěvů a dvojzpěvu. Každá sloka má osm osmislabičných  daktylotrochejských   veršů  s přerývaným  rýmem . Větné členění důsledně sleduje metrickou strukturu: dvojverší nebo čtyřverší tvoří přirozené významové jednotky a konec sloky představuje vždy gramatický i myšlenkový předěl. Jedinou odchylkou je samostatná hudcova píseň o prchavosti štěstí ve druhém zpěvu, jež má vlastní  metrické  schéma. Zatímco rozsáhlá lyrizace a subjektivizace tématu vede ke značné odlišnosti  Dědova odkazu  od například  Karla Jaromíra Erbena , písňová struktura a lidový podklad ji zařazuje do estetiky  májovců .
Báseň dosáhla značné obliby, stala se součástí školních osnov a byla mnohokrát vydána (naposledy brněnským vydavatelstvím Tribun EU roku 2009). Zvláště populární se stala zmíněná vložená mládencova píseň začínající slovy  Štěstí! co je štěstí? muška jenom zlatá,… , uváděná často samostatně pod apokryfním názvem  Štěstí . Proslavila ji scéna s  Jaroslavem Marvanem  a  Ladislavem Peškem  ve filmu  Škola základ života .  Na námět básně vznikly dvě opery:  Černé jezero  od skladatele  Josefa Richarda Rozkošného  z roku 1902 a  Dědův odkaz   Vítězslava Nováka  z roku 1925.
Narodil se 6. června 1835 v  Rychmburku (dnes  Předhradí  u  Skutče ) v rodině  truhláře . Od roku  1850  studoval na reálce v  Praze , kterou ukončil v roce  1854 . Poté na přání rodičů rok studoval techniku v  Brně  a pak přestoupil na techniku do Prahy ( 1855 ). O dva roky později se seznamuje s  Janem Nerudou , se kterým navázal blízké  přátelství . Studia ukončil roku  1859 , stal se učitelem na pražské reálce, již roku  1860  odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku , kde žil až do své smrti. Město Písek ho okouzlilo a rychle zde zdomácněl. V roce  1896  byl jmenován  školním radou .
V roce  1876  přijal místo na I. reálném gymnáziu v Praze, zde se stal předsedou literární části  Umělecké besedy . Roku  1877  se vrátil do Písku, kde se téhož roku oženil se svojí o 25 let mladší žačkou Emílií,  dcerou  předního píseckého restauratéra Reinera. V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou  tragédií . Roku  1878  zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před  pokřtěním  ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát  kmotrem . Vzhledem k předčasnému úmrtí ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání  Balady dětské . Druhá dcera  Liduška  zemřela ve věku čtyř let roku  1884 .
Měl velmi silný vztah ke  Slovensku , které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vedle Slovenska cestoval také do  Itálie  či na  Kavkaz , kde měl část své rodiny. Žil zde jeho synovec, agronom  Jaroslav Hejduk , první praporečník  České družiny  v  ruských legiích . 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Labyrint světa a Ráj srdce
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  
Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.
Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.
Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail