Černý Petříček

knihabeznahledu
Povídka   Černý Petříček  patří mezi první  prozaická  díla  Karoliny Světlé . Námět k ní čerpala z městského prostředí, ve kterém sama vyrůstala. V této povídce zaznívá jak sociální tematika, běžná v celém díle  autorky , tak i kritika  církve  a hlavně pravdy, které od ní přebírají lidé a po svém si je vykládají. V neposlední řadě povídka znázorňuje vzpouru čerstvě dospělých  dětí , proti jejich  rodičům  či  autoritám , které jim plánují život bez toho, aby se jich na něco ptali. Tato povídka byla napsána roku 1871 a řadí se do cyklu tzv. pražských próz.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Karolina Světlá - Černý Petříček
epub262 kBmobi205 kBpdf703 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Děj povídky je zasazen na pražský  Koňský trh  a jeho nejbližší okolí, kde ve své plechové boudě prodává a doslova i bydlí trochu podivínský muž zvaný všemi, pro svoji tmavou pleť, černý Petříček. Je považován za mudrce a lidé si k němu chodí pro radu i pro pomoc. On přitom leští staré knoflíky na prodej, pozoruje okolí, hodně přemýšlí a svými radami i strojenými situacemi ovlivňuje životy jiných lidí a sám se z této své schopnosti velmi raduje. Lidmi je považován za neomylného, což sám s pýchou rád slyší. Stará se o svého mladšího bratra Františka, kterého mu zanechala jeho matka. Otcem Františka je nějaký voják táhnoucí Prahou. Matka rozhodla zasvětit život svého dítěte Bohu, aby tak smyla svůj hřích. Umírající zapřísáhla Petříčka, aby se František stal knězem a nikým jiným. Petříček tímto směrem mladšího bratra vede a dá jej na studia bohosloví. Vedle boudy jeho matky na trhu prodávala ryby žena, která se jako stará šťastně provdala za bohatého majitele hostince „U Beránka“ v sousedství trhu. Porodila mu dceru Stázičku a stala se vdovou. Jako matka z měšťanské rodiny, kam nyní díky svému majetku patřila, vychovávala dceru tak, že ji nedovolila nijak pracovat. Všechnu práci v domě prováděly služky. Matka dceru učila, že je třeba vše dobře pozorovat, aby mohla na líné služky dohlédnout a jejich práci zkontrolovat, až bude dospělá. Dcerka rostla, nic dělat neuměla, jen práci druhých pozorovala a velmi se přitom nudila. Jak rostla, chtěla se sama také něčím zabavit, a tak jí matka domluvila hodiny zpěvu. Jejím učitelem se stal právě o trochu starší František, který moc hezky hrál na housle. Díky společným hodinám zpěvu se oba seznámili.
Když Stázička dorostla do věku slečny, začala ji matka s pomocí Petříčka hledat vhodného ženicha. Chtěla nejlépe nějakého měšťanského syna, s majetkem a dobrou životní a společenskou perspektivou, což souhrnně označovala za „karakter“. Jako ženicha vyhlédla pana Ferdinanda, syna z dobré bohaté rodiny s dobrým postavením ve státních službách. Petříček pak přesvědčil matku Ferdinandovu, jaká je Stázička dobrá partie. Pro obě rodiny pak naplánuje společnou návštěvu poutní mše, kde se děti dobře poznají a matky sňatek dohodnou.
Jenomže přátelství vzniklé mezi Františkem a Stázičkou při společných hodinách hudby se postupem času přeměnilo v lásku, které si ani matka Stázičky ani Petříček, ve své zaslepenosti svými plány s oběma dětmi, nevšimli. Občasné „divné“ chování zamilovaných zdůvodňují různými způsoby (vzrušení z blížícího se poznání budoucího manžela, strach ze zkoušek při studiu bohosloví). V den poutní mše František se Stázičkou prchnou před společným obědem obou rodin, kde má dojít k dohodě o sňatku. Vymění raději svůj pohodlný městský život za nejistotu potulných komediantů. Matka Stázičky ani Petříček tohoto jednání nechápou a dlouho se s ním nemohou smířit. Petříček od té doby, protože se cítí jednáním mladých lidí napálen a zahanben, přestane Pražanům udílet své rady.
Po pěti letech najde Petříček u svého stánku na tržišti mladou, zuboženou a pomatenou ženu s dcerou. V mladé ženě poznává Stázičku a svěřuje ji do péče její matky. Ta jí odpustí útěk a ráda ji znovu přijme. Dozvídá se o jejich nelehkém osudu i o tom, že František byl zabit jedním boháčem, když bránil Stázičku před jeho neslušnými návrhy. Poblázněná a nemocná Stázička krátce na to umírá. Její dceru Františku pak paní od „Beránka“ již vychová a provdá jako správnou a poslušnou měšťanskou dceru.
Tragicky končí příběh i pro Petříčka, který umírá krátce poté, kdy se dovídá zprávu, že v důsledku rušení tržiště na Koňském trhu se musí přestěhovat na Havelské tržiště. On ví, že se novému prostředí již nepřizpůsobí.
V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a  češtiny ovládala také francouzštinu . Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s  Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a s  Boženou Němcovou , ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand . Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853).
Roku 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka, který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, dcery Boženky ( 1853 ). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.
Od roku 1878 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková .
Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český , který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam . Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
Karolina Světlá pocházela ze zámožné rodiny Rottovy (pražské železářství u Rottů), Sofie Podlipská byla její sestra (měly ještě bratra Jindřicha). S manželem, profesorem Petrem Mužákem bydlela v Praze v ulici Ve Smečkách a v domě U Kamenného stolu na Karlově náměstí. Světlá chodila s hlavou plnou filozofických, historických, psychologických a přírodovědných spisů a byla přesvědčena, že ženy svými vlohami a inteligencí jednou dokáží, že jsou schopné studovat a samostatně se rozhodovat. Svým rozhledem působila na nejbližší okolí jako geniální žena , jaká se v tehdejší společnosti běžně nevyskytovala.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail