Newtonův mozek

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jakub Arbes - Newtonův mozek
epub65 kBmobi99 kBpdf484 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
V rodném Smíchově strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u P. Marie Vítězné na Malé Straně. Pocházel z chudých poměrů a měl se jít učit obuvnictví. Měl však velmi dobré známky ve škole a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s  Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v  Mikulandské ulici , kde poznal  Jana Nerudu  jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku, ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem.
 
Začínal roku 1867 v redakci časopisu  Hlas , krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku  1868  se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem  Národních listů . Dále zde působil jako redaktor do r.  1877 , tedy i v období, kdy se musely přejmenovat na Naše listy, stal se jejich majitelem. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 15 měsíců, které strávil ve vězení v  České Lípě  ( 1873  –  1874 ).Po propuštění z vězení se do redakce Národních listů nevrátil. Krátce byl v redakci staročeského časopisu  Politik , ovšem i odtud byl propuštěn.
Arbesovo vězení v České Lípě
V letech  1876  –  1879  působil jako  dramaturg   Prozatímního divadla , pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář.
Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s  Mikolášem Alšem  vydával satirický časopis  Šotek  ( 1880  –  1881 ). Obdobných časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata.
 
V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k  Janu Nerudovi , kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl  Karel Hynek Mácha , ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lory a vůbec jeho sexuální život.
Volil náměty ze současného  pražského  života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby –  romaneto , tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s překvapivým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. Připomíná  romantismus .
Socha na Arbesově náměstí v  Praze  na  Smíchově
Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména  Newtonův mozek  a  Poslední dnové lidstva ) je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi .
Jeho zásluhy o českou literaturu byly oceněny členstvím v  České akademii věd a umění , dopisujícím členem byl zvolen  29. října   1890 , řádným  30. listopadu   1901 .
Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 v Praze, pohřben byl na Malvazinkách.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail