Idea Státu Rakouského

knihabeznahledu
Idea státu rakouského  je dílo  Františka Palackého , ve kterém českému národu vyložil svou představu budoucího uspořádání rakouského císařství. Jedná se o sérii osmi článků, které vyšly tiskem v roce 1865 v deníku Národ. V roce 1907 je souborně (spolu s Psaním Františka Palackého do Frankfurtu) vydalo Ottovo nakladatelství v redakci Jaroslava Kvapila. Palacký v díle navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků, a to jako protipól dualizace státu.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
František Palacký - Idea Státu Rakouského
epub75 kBmobi125 kBpdf558 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě ( Valašsko ). Pocházel z  protestantské rodiny s dlouhou tradicí, jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté ( 1807 – 1809 ) studoval v Kunvaldu (dnešní Kunín ) u  Nového Jičína . V letech 1809 – 1812 studoval latinskou školu v  Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818 ) v  Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s  P. J. Šafaříkem . V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.
Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, nepokračoval dál ve svých studiích, ale působil v letech 1819 – 1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni . Toto působení ve vyšších kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době ještě především ve filozofii a  estetice (ovlivněn byl především I.Kantem , F. Schillerem a  J.G. Herderem ), získal také velký přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu , řečtinu , němčinu , češtinu , maďarštinu , portugalštinu , angličtinu , francouzštinu , italštinu , ruštinu a  staroslověnštinu ). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice ( Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě ) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tématikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o  Kateřině Veliké , později o  Janu Husovi , a rozsáhlý historický epos o  Napoleonovi , ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana , podvržené básnické prosy z keltských dějin Skotska.
Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna , kterého žádal o poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do techniky historikovy práce. V březnu 1823 napsal dopis podobného znění i  Josefu Dobrovskému a nedlouho poté ( 11. dubna 1823 ) dorazil do Prahy osobně.
 
Zde ho zaměstnal Josef Dobrovský a později František Šternberk na vytváření šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře . Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského , kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.
V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a  vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejíž výrazném talentu a  intelektuálních kvalitách se nepochybovalo.
V roce 1827 se oženil s dcerou velkostatkáře a  advokáta Jana Měchury, Terezií Měchurovou . V tomto roce začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách ) . Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s  F. L. Čelakovským ), kterým se nelíbila forma a  pravopis těchto časopisů . V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později ( 1832 ) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík . Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830 ) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.
 
V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838 , plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens . Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i  diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831 . Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly Geschichte von Böhmen (1836-1867).
V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie , který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká , jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný . V letech 1839 – 1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk (do 1851 )
V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého , edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly Geschichte von Böhmen . Na tvorbě této edice se podíleli také V.V. Tomek a  K.J. Erben , kteří pro Palackého prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa.
V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých Geschichte von Böhmen (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat).
Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nicméně nejednalo se o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě .
 
Do politiky vstoupil na straně českých liberálů v roce 1848 , kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru . V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v  Praze a v otevřeném dopise odmítl účast na německém sněmu ve Frankfurtu.
V roce 1848 byl volen do říšského sněmu , v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (z obavy, aby neurazil Němce). Účastnil se Kroměřížského sněmu , kde představil svůj návrh ústavy , který nebyl přijat. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané, což považoval za dostatečnou záruku pro vývoj slovanských národů v rámci monarchie a vyřešení národnostní otázky.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
kupec-benatsky
Kupec benátský
William Shakespeare
Kupec benátský  ( anglicky :  The Merchant of Venice ) je  divadelní hra ,  komedie ,  Williama Shakespeara , napsaná mezi lety  1596 - 1598 . Ačkoliv je tato  hra  běžně řazena mezi  komedie  a sdílí spolu s ostatními  Shakespearovými  romantickými komediemi některé jejich typické aspekty, divák si ji pamatuje spíše díky jejím dramaticky vypjatým scénám (mezi něž nepochybně patří  Shylockův  známý  monolog  „Nemá Žid oči?“   z 1. scény 3. jednání, či Porciin  monolog  o milosrdenství z 1. scény 4. jednání).
Hlavní postavou, oním kupcem ze samotného názvu hry, však není  Žid   Shylock , který, ač nejznámější a nejdůležitější postava hry, je povoláním  lichvář ; oním kupcem je křesťanský kupec Antonio. Konečně, toto rozvržení rolí je zřejmé již z titulní stránky prvního kvartového vydání uvádějící hru samotnou. Hra je představena jako  The moſt excellent Hiſtorie of the Merchant of Venice. With the extreame crueltie of Shylock the Iewe towards the ſayd Merchant, in cutting a iuſt pound of his fleſh: and the obtayning of Portia by the choyſe of three cheſts  (tj.  Převýborný příběh Kupce benátského, v němž nad pomyšlení krutý Žid Shylock řečenému Kupci vyřízne libru masa z těla a Porcie je získána volbou tří skříněk ).
Do  češtiny  přeložili:  Josef Jiří Kolár ,  Josef Václav Sládek ,  Jan Nepomuk Štěpánek ,  Erik Adolf Saudek ,  Břetislav Hodek  a  Martin Hilský .
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail