Idea Státu Rakouského

knihabeznahledu
Idea státu rakouského  je dílo  Františka Palackého , ve kterém českému národu vyložil svou představu budoucího uspořádání rakouského císařství. Jedná se o sérii osmi článků, které vyšly tiskem v roce 1865 v deníku Národ. V roce 1907 je souborně (spolu s Psaním Františka Palackého do Frankfurtu) vydalo Ottovo nakladatelství v redakci Jaroslava Kvapila. Palacký v díle navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků, a to jako protipól dualizace státu.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
František Palacký - Idea Státu Rakouského
epub75 kBmobi125 kBpdf558 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě ( Valašsko ). Pocházel z  protestantské rodiny s dlouhou tradicí, jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve se vzdělával u svého otce, poté ( 1807 – 1809 ) studoval v Kunvaldu (dnešní Kunín ) u  Nového Jičína . V letech 1809 – 1812 studoval latinskou školu v  Trenčíně a následně i evangelické lyceum (do r. 1818 ) v  Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil s  P. J. Šafaříkem . V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.
Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, nepokračoval dál ve svých studiích, ale působil v letech 1819 – 1823 jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni . Toto působení ve vyšších kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době ještě především ve filozofii a  estetice (ovlivněn byl především I.Kantem , F. Schillerem a  J.G. Herderem ), získal také velký přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu , řečtinu , němčinu , češtinu , maďarštinu , portugalštinu , angličtinu , francouzštinu , italštinu , ruštinu a  staroslověnštinu ). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice ( Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě ) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tématikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o  Kateřině Veliké , později o  Janu Husovi , a rozsáhlý historický epos o  Napoleonovi , ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana , podvržené básnické prosy z keltských dějin Skotska.
Někdy v roce 1819 se s konečnou platností rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna , kterého žádal o poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do techniky historikovy práce. V březnu 1823 napsal dopis podobného znění i  Josefu Dobrovskému a nedlouho poté ( 11. dubna 1823 ) dorazil do Prahy osobně.
 
Zde ho zaměstnal Josef Dobrovský a později František Šternberk na vytváření šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře . Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského , kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.
V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a  vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejíž výrazném talentu a  intelektuálních kvalitách se nepochybovalo.
V roce 1827 se oženil s dcerou velkostatkáře a  advokáta Jana Měchury, Terezií Měchurovou . V tomto roce začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách ) . Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s  F. L. Čelakovským ), kterým se nelíbila forma a  pravopis těchto časopisů . V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později ( 1832 ) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík . Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830 ) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.
 
V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838 , plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens . Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i  diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831 . Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly Geschichte von Böhmen (1836-1867).
V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie , který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká , jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný . V letech 1839 – 1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk (do 1851 )
V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého , edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly Geschichte von Böhmen . Na tvorbě této edice se podíleli také V.V. Tomek a  K.J. Erben , kteří pro Palackého prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa.
V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých Geschichte von Böhmen (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat).
Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nicméně nejednalo se o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě .
 
Do politiky vstoupil na straně českých liberálů v roce 1848 , kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru . V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v  Praze a v otevřeném dopise odmítl účast na německém sněmu ve Frankfurtu.
V roce 1848 byl volen do říšského sněmu , v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (z obavy, aby neurazil Němce). Účastnil se Kroměřížského sněmu , kde představil svůj návrh ústavy , který nebyl přijat. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané, což považoval za dostatečnou záruku pro vývoj slovanských národů v rámci monarchie a vyřešení národnostní otázky.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Labyrint světa a Ráj srdce
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  
Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.
Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.
Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail