Cid

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Pierre Corneille - Cid
epub259 kBmobi408 kBpdf710 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Jeho otec, taktéž Pierre Corneille, byl královským advokátem pro Normandii a správce lesů a vod rouenského vikomství. Matka, Marthe Le Pesant de Bois-Guilbert, rovněž pocházela ze vznešené rodiny. Ze sedmi dětí byl Pierre nejstarší. Kromě něj se proslavil i mladší bratr  Thomas Corneille  a jejich synovec, slavný  Bernard le Bovier de Fontenelle .
 
Vzdělání získal na jezuitské koleji v  Rouenu  a advokátem se stal jen, aby nezklamal svého otce. Přísahu složil v roce  1624 .
První hru,  Mélite , napsal Corneille jako poctu své první tajné lásce Madame du Pont. Jednalo se o jistou vysoce postavenou dámu města  Rouen , manželku účetního správce.
Corneille zapomněl na právnickou kariéru a rozvíjel svou vášeň k  poezii . V roce  1634  měl za sebou již vydání tří her, když jej rouenský arcibiskup pověřil sepsáním oslavné básně pro krále  Ludvíka XIII.  a  kardinála Richelieu . Po úspěšném uvedení her následovala další spolupráce s kardinálem.
 
V roce  1636  potkal v Rouenu paní  De Chalon , která mu vnukla myšlenku inspirovat se španělským divadlem. Tak v roce  1637  vzniklo jeho vrcholné dílo  Cid . Hru čekalo vřelé přijetí jak od krále, tak od královny. U kardinála vzbuzovala spíše žárlivost, což se projevilo na celkové kritice, které se tomuto dílu dostalo od  Akademie . Ta jej pod tlakem kardinála označila jako nepravou klasicistní  tragédii , která plně nevyhovuje daným pravidlům. Nakonec ale uznala její bohatost a přijala Corneillovy kvality.
 
V roce  1640  potkal Pierre Corneille svou osudovou lásku, mladou dívku  Marii , ale protože byl přesvědčen, že se s ní nikdy nebude moci oženit, upadl do smutku. Kardinál proto pozval Mariina otce, Mathieu de Lamperière, do  Paříže  a sňatek nařídil. Sňatek spisovateli přinesl šest dětí (dvě dívky a čtyři chlapce), z nichž dva chlapci předčasně zemřeli.
Ve stejném roce napsal Corneille své hry  Horatius ,  Cinna  a  Polyeucte . Od roku  1647  byl člen  Francouzské akademie .
 
V roce  1670  požádala anglická princezna Henrieta, manželka  Filipa Orleánského , dva významné autory své doby,  Jeana Racina  a Pierra Corneille, aby každý z nich sepsal svou verzi veršů o láskách Bereniky. Princezna si nakonec zvolila a podpořila dnes slavnou tragédii  Berenika ( Bérénice )  Jeana Racina . Corneillovu verzi,  Titus a Berenika  ( Tite et Bérénice ) později přepracoval jeho přítel  Molière .
 
Konec života trávil Corneille v chudobě, i přes svůj velkolepý život. Zemřel  1. října   1684  ve svém domě v ulici Argenteuil v  Paříži .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail