Průvodce Prahou

knihabeznahledu
Stručný průvodce určený mladým návštěvníkům hlavního města upozorňuje na nejvýznamnější pražské pamětihodnosti.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský - Průvodce Prahou
epub673 kBmobi390 kBpdf643 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Vystudoval filozofii v  Praze , ze které získal  doktorát , první udělený na české části  Karlo-Ferdinandovy univerzity . Původním povoláním byl středoškolský profesor češtiny ,  francouzštiny  a tělesné výchovy, dále autor povídek, románů a několika básní a významný překladatel z francouzštiny. Byl čtyři roky vychovatelem v knížecí rodině Schaumburg-Lippe v  Ratibořicích  a tamější vybrané chování rodiny ho inspirovalo k napsání několika společenských knih. S knížecí rodinou projel Evropu ,  Afriku ,  Asii  a  Severní Ameriku . V letech  1887  až  1912  působil jako středoškolský učitel v Praze (na  Gymnáziu v Truhlářské ) a  Klatovech .
 
Pracoval i jako  ceremoniář  prezidenta  T. G. Masaryka , kdy navrhl statut  řádu Bílého lva , který dodnes propůjčuje nebo uděluje prezident republiky, zavedl úřadování na  zámku v Lánech  a vypracoval audienční řád. Byl členem spisovatelské skupiny  Máj , překládal literární díla z francouzštiny a němčiny (např.  Émila Zoly ,  Honoré de Balzaca , či  Karla Maye ), která vydával pod různými pseudonymy (Gaston Humbert, Stanislav Jarkovský či Stanislav Vraný)
 
Široké  veřejnosti  byl znám svými díly, kde podává pravidla a normy správného  chování  ve všech oblastech života. Ve svých dílech chování kladl důraz na  slušnost ,  čestnost ,  skromnost , vzájemnou  úctu .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Krysař
Viktor Dyk
Kniha  Krysař  je krátká  novela   Viktora Dyka , která nejprve vycházela pod názvem  Pravdivý příběh  ( Lumír , ročník 40,  1911 – 1912 ). Pod dnes známějším názvem Krysař byla vydána poprvé v roce  1915  v edici  Zlatokvět  (doplněná a upravená). Podruhé vyšel Krysař v roce  1923 , tentokrát již s četnějšími stylistickými úpravami. O další vydání se zasloužil  Arne Novák  a po něm také  Antonín Grund . Samotný námět  Krysaře  vychází ze saského, staroněmeckého motivu, který Dykovi posloužil jako volné schéma svého díla. Tato  báj  s reálným základem vypráví o krysaři, který roku  1284  očistil město  Hameln  od  krys , a když mu nebyla vyplacena slíbená odměna, rozhněval se na občany města a odvedl za trest jejich děti. Existuje několik variant závěru. Buďto Krysař děti zavřel do jeskyně, z které již nikdy nevyšly, nebo je utopil v řece. Je i verze, podle níž Krysař děti vrátil, když mu radní zaplatili slíbenou odměnu. Ona  dávná předloha  je opravdu pouhým rámcovým schématem, protože se od Dykova Krysaře v určitých bodech odlišuje. Zásadními odlišnými okamžiky je to, že v předloze odvádí krysař pouze děti, v Krysaři celé město a důvodem mu není nezaplacený dluh za odvedenou práci, ale spíše zklamání v lásce a zklamání ze současného světa.
Zdarma
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail