Průvodce Prahou

Kniha  Krysař  je krátká  novela   Viktora Dyka , která nejprve vycházela pod názvem  Pravdivý příběh  ( Lumír , ročník 40,  1911 – 1912 ). Pod dnes známějším názvem Krysař byla vydána poprvé v roce  1915  v edici  Zlatokvět  (doplněná a upravená). Podruhé vyšel Krysař v roce  1923 , tentokrát již s četnějšími stylistickými úpravami. O další vydání se zasloužil  Arne Novák  a po něm také  Antonín Grund . Samotný námět  Krysaře  vychází ze saského, staroněmeckého motivu, který Dykovi posloužil jako volné schéma svého díla. Tato  báj  s reálným základem vypráví o krysaři, který roku  1284  očistil město  Hameln  od  krys , a když mu nebyla vyplacena slíbená odměna, rozhněval se na občany města a odvedl za trest jejich děti. Existuje několik variant závěru. Buďto Krysař děti zavřel do jeskyně, z které již nikdy nevyšly, nebo je utopil v řece. Je i verze, podle níž Krysař děti vrátil, když mu radní zaplatili slíbenou odměnu. Ona  dávná předloha  je opravdu pouhým rámcovým schématem, protože se od Dykova Krysaře v určitých bodech odlišuje. Zásadními odlišnými okamžiky je to, že v předloze odvádí krysař pouze děti, v Krysaři celé město a důvodem mu není nezaplacený dluh za odvedenou práci, ale spíše zklamání v lásce a zklamání ze současného světa.

Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.

Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.

Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).

Zimní pohádka  (v originále  The Winter's Tale ) je hra  Williama Shakespearea , napsaná pravděpodobně v roce  1610  nebo  1611 .

Hra se částečně odehrává v  Čechách  (v originále  Bohemia ). Ve hře se však kromě jména samotného nijak neobjevují české reálie (resp. jsou zcela nesmyslné - přistání na českém pobřeží, absolutně nečeská jména) a existují dokonce pochybnosti o tom, co konkrétně slovem  Bohemia  Shakespeare mínil. Na vysvětlení jména existuje celá řada teorií (řada lokalit s podobně znějícím názvem atd.)

Král Lávra  od spisovatele  Karla Havlíčka Borovského  je  báseň  na motivy  irské  lidové  pověsti . Existuje, ale také král Lear-Král Lear je fiktivní postava z divadelní hry Williama Shakespeara  Král Lear . Satirická báseň kratšího rozsahu s pohádkovými motivy, nakonec ponaučení jako v bajce. Vznik v době Národního obrození ( 1. pol. 19. století). Dílo je inspirováno řeckou a irskou mytologií. Ze strany čtenářů bylo dílo velmi ceněno již v době vzniku, cenzurou však zakazováno pro jasnou kritiku Habsburské monarchie. Báseň obsahuje chronologickou kompozici, najdeme zde jazykové prostředky typické pro pohádku (úvod - Byl jednou jeden...; závěr - ponaučení), dále pak personifikaci, metonymii, archaismy. Dílo bylo zfilmováno.

Tragédie o Hamletovi  (z anglického  The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark ) je  tragédie  anglického dramatika  Williama Shakespeara .

Tragédie  vychází ze starodávného  skandinávského  příběhu  Ur-Hamleta , přesněji  "Amleta" , prince  jutského , příběh napsal  dánský  kronikář  Saxo Grammaticus  ( 1150 – 1220 ). Překlady do  češtiny :  Erik Adolf Saudek ,  František Nevrla ,  Zdeněk Urbánek ,  Břetislav Hodek  –  premiéra v Národním divadle v roce 1982 ,  Martin Hilský  a  Jiří Josek  ( překlad Jiřího Joska byl oceněn jako nejlepší překlad roku  1999   cenou Josefa Jungmanna ) .

Jednotlivá zastavení a setkání kulhavého poutníka umožňují autorovi klást otázky - odkud jsem, jaké místo zaujímá smrt v mém životě, v čem spočívá štěstí a jaký má můj život smysl. Ze všech těchto meditací vyznívá úsilí o člověka celistvějšího a hodnotnějšího, za jehož vrcholný znak lidství pokládá autor svobodnou duši, nezatíženou malostí a strachem.

Hrabě Monte Cristo  ( 1844 – 1845 ,  Le comte de Monte-Cristo ) je po  Třech mušketýrech  druhý nejznámější historicko-dobrodružný  román  francouzského spisovatele  Alexandra Dumase staršího . I tento  román  napsal  Dumas  (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie  Augustem Maquetem . Do  češtiny  přeložili  Jan Vladislav ,  Milena Tomášková  a jiní.

Pekař Jan Marhoul  (1924) je románovou prvotinou  Vladislava Vančury . Kniha se často zařazuje do proletářské literatury, byť charakterem hlavní postavy, zobrazeným prostředím a svým vyzněním se z ní vymyká. Přesnější by bylo označit ji za dílo svého druhu, které vyniká nevšedním patosem  a lyrismem, jedinečným metaforickým stylem a je velmi výrazným příkladem meziválečné avantgardní tvorby. Vančura v něm zobrazil hrdinu donquijotského typu, jehož zhoubná dobrota a s ní korespondující dětinskost utváří jeho specifické láznovství. 

Povídky z druhé kapsy  je soubor 24  povídek   Karla Čapka . Vycházely na pokračování od ledna do září 1929 v  Lidových novinách , ve kterých byl Čapek od roku 1921 redaktorem. V roce 1929 byly vydány i knižně. Volně navazují na  Povídky z jedné kapsy  a někdy s nimi bývají vydávány v jednom svazku. Povídky  Případ s dítětem  a  Balada o Juraji Čupovi  v roce 1947 zpracoval  Martin Frič  ve filmu  Čapkovy povídky . Povídky  Čintamani a ptáci  a  Příběhy sňatkového podvodníka  byly předlohou k filmu  Jiřího Krejčíka   Čintamani & podvodník  z roku 1964. Byly několikrát vydány jako  audiokniha . Od roku 2009 je kniha  volným dílem .