Zobrazit kategorie >
První parta
První parta je román Karla Čapka , který byl poprvé vydán v roce 1937. Román o lidské statečnosti vypráví příběh hrstky lidí, kteří v extrémních podmínkách musejí zmobilizovat veškerou svou odvahu, kamarádství a solidaritu. Děj se odehrává v průběhu dvou až tří dnů a je omezen na zážitky příslušníků první záchranné čety na místě důlního neštěstí. Autor se záměrně nesoustředil na detailní kresbu hornického prostředí, ani na sociální problémy, jeho pozornost se soustředila především na vykreslení vzájemných vztahů uvnitř této různorodé lidské skupiny.
Hlavní postavou románu je Standa Půlpán, sirotek, který kvůli nedostatku financí musí zanechat školy a odchází pracovat jako vozač v dole. Jednoho dne dojde k havárii a v dole jsou uvězněni tři horníci, všichni otcové od rodin. Standa se jako první přihlásí do záchranné akce. Jeho statečnost vidí další horníci, přihlásí se také a první parta se pustí do zasypané šachty. Standa nejprve překonává strach a pocity stísněnosti, ale postupně ho práce začne bavit. Když se začne ozývat ťukání, signál od zasypaných horníků, Standa je hrdý na svou práci. Večer v hospodě se z celého kolektivu stane opravdová parta. Druhý den se v průběhu směny zbortí strop a zavalí Standovi ruku. V nemocnici mu musí na jedné ruce amputovat několik článků prstů. Když Standu propustí, jde se podívat do dolu na konec směny. V celém areálu je podivné ticho a Standa se dozví, že při probíjení poslední části chodby se opět sesypal strop a zavalil i jeho kolegu Adama, u něhož Standa bydlel.
Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře Antonína Čapka . Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn . Studoval na gymnáziu v Hradci Králové , odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na gymnázium v Brně . Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze , poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži .
Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v první světové válce , přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše ), brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech ( 1917 – 1921 ), Nebojsa ( 1918 – 1920 ), Lidových novinách (od r. 1921 ). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.
V letech 1921 – 1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla . V letech 1925 – 1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu .
26. srpna 1935 se na vinohradské radnici oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou .
Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.
Po vzpamatování se z prvotního šoku se snažil o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách , kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938. [5]
Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše . Dnes je zde jeho památník. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem . Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.
Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka .
Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další pátečníci ). Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky. Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.
Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali Náprstkovu muzeu (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po r. 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD .
Autorství slova „ robot “, které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru Josefu , který mu toto slovo poradil na návštěvě u otce v Trenčanských Teplicích. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot je slovanského původu, vzniklo ze slovesa robotovat (pracovat).
V roce 1989 byl uveden do kin jeho životopisný film Člověk proti zkáze , který režíroval Štěpán Skalský a Jaromír Pleskot . Hlavní postavu Karla Čapka zde ztvárnil Josef Abrhám , jeho bratra Josefa zde hrál František Řehák , Olgu Scheinpflugovou pak hrála Hana Maciuchová , postavu T. G. Masaryka si v něm zahrál Svatopluk Beneš .
Teprve v roce 2009 , tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma pacifismu a odpírání vojenské služby brněnský advokát Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.
Celkem byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, v letech 1932 až 1938
Související tituly
Aktuality
