Kytice

knihabeznahledu
Kytice, původně vydaná pod názvem  Kytice z pověstí národních , je jedno ze stěžejních děl  Karla Jaromíra Erbena . Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku  1853  a obsahovala 12 básní; druhé vydání z roku  1861  bylo rozšířeno o baladu  Lilie  (a také oddíl  Písně ). Třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno. Zde je vypuštěn oddíl Písně. Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.
Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky ( Poznamenání ) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Karel Jaromír Erben - Kytice
epub25 kBmobi61 kBpdf163 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Po svých studiích na gymnáziu v  Hradci Králové  a v  Praze  byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s  Karlem Hynkem Máchou  a později se také seznámil s  Františkem Palackým , s nímž spolupracoval (mj. na přípravě českého  diplomatáře ) a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s  Martinem Hattalou  Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.
Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů hledal v  ústní lidové slovesnosti  odraz starých náboženských mýtů, jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky  Písní národních v Čechách  (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem  Prostonárodní české písně a říkadla. 
Nejvíce však Erben proslul sbírkou  Kytice z pověstí národních  ( 1853 ), zkráceně jen  Kytice ), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem  Kytice z básní K. J. Erbena . Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada - Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.
 
Karel Jaromír Erben se narodil v  Miletíně   7. listopadu   1811 . Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbenovi a jeho ženě Anně – se narodila  dvojčata  Karel a Jan. Jan však později bohužel zemřel a ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se ale kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.)
Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat nějaký výdělek – a to hraním na  klavír . Na toto gymnázium nastoupil roku  1825 . Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. Zde také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. Hodně svého volného času trávil se svou budoucí ženou  Barborou Mečířovou. 
 
Roku 1837, poté co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za  aktuára  (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích.Roku 1842 se Erben po téměř desetileté známosti oženil s Barborou Mečířovou. O tři roky později byl jmenován členem jazykové komise při  Matici české  a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do  Chorvatska , aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního  Národního muzea ). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu  Obzor . Po smrti své první ženy v roce 1859 se oženil s  Žofií Mastnou  z Lomnice nad Popelkou, musel se však vyrovnat s úmrtím několika svých dětí. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydává Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail