Lucerna

knihabeznahledu
Lucerna  je  divadelní hra   Aloise Jiráska  z roku 1905. Premiéru měla v pražském  Národním divadle  dne 17. listopadu  1905 . Režii premiérového představení měl  Jaroslav Kvapil . Jedná se o autorovu nejznámější hru, zároveň s tím se jedná o vůbec nejhranější původní českou divadelní hru všech dob, která byla i několikrát  zfilmována . Nejznámější  televizní verze  pochází z roku  1967  a režii tohoto ztvárnění provedl  František Filip   [1] . Hra časově spadá do historického období, kdy se sedláci dožadovali zrušení  nevolnictví  a povinné roboty.  Dílo  opěvuje krásu české přírody, českou lidovou slovesnost a vzdává hold  moudrosti  a  citu  prostých českých lidí.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Alois Jirásek - Lucerna
epub297 kBmobi448 kBpdf995 kB
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Jedná se o  pohádkovou  hru o dvou dílech. Pohádkový  příběh  se odehrává ve starém  mlýně , na  zámku , v  lese  mezi mlýnem a lesním zámečkem a v lesním zámečku. Ve mlýně žije a pracuje mladší  mlynář  Libor společně se starou babičkou a schovankou Haničkou. V mlýnském  náhonu kromě toho žije i pohádková bytost,  vodník  Michal, který je do mladé Haničky zamilován. Kromě něj se zde usadil i starý vodník Ivan. Na zámku panuje zlý  správce panství , který také touží po Haničce a chce si ji odvést na  zámek  s nekalými pokoutními úmysly jako  služku . Kromě toho usiluje porazit i velkou a starou  lípu , kterou mají místní lidé ve velké  úctě . V kritickém okamžiku děje však na zámek nečekaně přijíždí panstvo v podobě paní kněžny.  Kněžna  se nudí a touží po rozptýlení, proto se vydá cestou k  lesnímu  zámečku kolem Liborova  mlýna . Mlynář Libor je svobodný člověk, který nemusí robotovat na panském, má však vůči vrchnosti jednou zvláštní prastarou  povinnost . Požádá-li  vrchnost  o  doprovod , je povinen ji doprovázet přes  les  a svítit jí na cestu starou lucernou. Paní  kněžna  mlynáři poručí, aby svoji povinnost splnil a on se podvolí. Kněžna se cestou do zámečku s mlynářem sblíží, svobodomyslný mlynář se jí velmi líbí, nabízí mu dokonce, aby s ní odjel pryč do města. Kromě sympatického  venkovského  mlynáře na ni zapůsobí i krásná česká  příroda  a dále též život a  city  prostých lidí. Vedlejší  dějovou  osu tvoří příběh   učitelského  pomocníka (mládence) Zajíčka, který velmi potřebuje, aby jej paní kněžna vyslechla a jmenovala definitivním  učitelem . Proto se rozhodne sepsat  supliku  se  žádostí  a společně partou místních lidových  muzikantů  zahrát paní kněžně kasaci a vyprosit si tak její přízeň. Muzikanti však v lese zabloudí a vzájemně se ztratí. Správce se snaží odvést  násilím  Haničku z mlýna, ta se před ním ukryje do staré  lípy , kterou ovšem pan správce také hodlá porazit, to vše bez vědomí paní kněžny. Mlynář dovede paní kněžnu na lesní zámeček a jde bránit starou lípu, v čemž mu nakonec pomáhají i  muzikanti  a učitelský pomocník Zajíček. Kněžna v závěru hry nakonec vše pochopí, lípu porazit nenechá, Zajíčka jmenuje učitelem a rozbitím lucerny zruší onu prastarou mlynářovu povinnost.
Alois Jirásek se narodil ve východočeském  Hronově  u  Náchoda . Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822-1901), původně rolník a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821-1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské  gymnázium v  Broumově  (1863-67), české gymnázium v  Hradci Králové  (1867-71) a na pražské  univerzitě  vystudoval  historii  (1871-74). Čtrnáct let žil v  Litomyšli  a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
Roku 1888 přesídlil do  Prahy , kde bydlel na dnešním  Jiráskově náměstí , nejdéle (od roku  1903  do smrti) v ulici Resslova č. 1, a pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s  Mikolášem Alešem , s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu ( J. V. Sládkem ,  Jaroslavem Vrchlickým  a  Josefem Thomayerem ), navázal přátelství se  Zikmundem Wintrem  a  K. V. Raisem , trvalé kontakty měl také s mladší generací ( J. S. Macharem ,  Jaroslavem Kvapilem  a  Zdeňkem Nejedlým ). Od roku  1909  byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl.
Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu  1917   Manifest českých spisovatelů , významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11. hod. pod sochou  Sv. Václava  28. října 1918 a v sobotu 21. prosince  1918  vítal projevem prezidenta  Masaryka  na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti.
V nově vzniklé  Československé republice  se stal poslancem  Revolučního národního shromáždění Republiky československé . V  parlamentních volbách v roce 1920  získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925 . V parlamentu zasedal za  Československou národní demokracii . V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech  1918 ,  1919 ,  1921  a  1930  byl navržen na  Nobelovu cenu za literaturu . 
Zemřel v  Praze   12. 3.   1930 , ale pohřben byl v rodném  Hronově .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail