Zobrazit kategorie >
Lucerna
Lucerna je divadelní hra Aloise Jiráska z roku 1905. Premiéru měla v pražském Národním divadle dne 17. listopadu 1905 . Režii premiérového představení měl Jaroslav Kvapil . Jedná se o autorovu nejznámější hru, zároveň s tím se jedná o vůbec nejhranější původní českou divadelní hru všech dob, která byla i několikrát zfilmována . Nejznámější televizní verze pochází z roku 1967 a režii tohoto ztvárnění provedl František Filip [1] . Hra časově spadá do historického období, kdy se sedláci dožadovali zrušení nevolnictví a povinné roboty. Dílo opěvuje krásu české přírody, českou lidovou slovesnost a vzdává hold moudrosti a citu prostých českých lidí.
Jedná se o pohádkovou hru o dvou dílech. Pohádkový příběh se odehrává ve starém mlýně , na zámku , v lese mezi mlýnem a lesním zámečkem a v lesním zámečku. Ve mlýně žije a pracuje mladší mlynář Libor společně se starou babičkou a schovankou Haničkou. V mlýnském náhonu kromě toho žije i pohádková bytost, vodník Michal, který je do mladé Haničky zamilován. Kromě něj se zde usadil i starý vodník Ivan. Na zámku panuje zlý správce panství , který také touží po Haničce a chce si ji odvést na zámek s nekalými pokoutními úmysly jako služku . Kromě toho usiluje porazit i velkou a starou lípu , kterou mají místní lidé ve velké úctě . V kritickém okamžiku děje však na zámek nečekaně přijíždí panstvo v podobě paní kněžny. Kněžna se nudí a touží po rozptýlení, proto se vydá cestou k lesnímu zámečku kolem Liborova mlýna . Mlynář Libor je svobodný člověk, který nemusí robotovat na panském, má však vůči vrchnosti jednou zvláštní prastarou povinnost . Požádá-li vrchnost o doprovod , je povinen ji doprovázet přes les a svítit jí na cestu starou lucernou. Paní kněžna mlynáři poručí, aby svoji povinnost splnil a on se podvolí. Kněžna se cestou do zámečku s mlynářem sblíží, svobodomyslný mlynář se jí velmi líbí, nabízí mu dokonce, aby s ní odjel pryč do města. Kromě sympatického venkovského mlynáře na ni zapůsobí i krásná česká příroda a dále též život a city prostých lidí. Vedlejší dějovou osu tvoří příběh učitelského pomocníka (mládence) Zajíčka, který velmi potřebuje, aby jej paní kněžna vyslechla a jmenovala definitivním učitelem . Proto se rozhodne sepsat supliku se žádostí a společně partou místních lidových muzikantů zahrát paní kněžně kasaci a vyprosit si tak její přízeň. Muzikanti však v lese zabloudí a vzájemně se ztratí. Správce se snaží odvést násilím Haničku z mlýna, ta se před ním ukryje do staré lípy , kterou ovšem pan správce také hodlá porazit, to vše bez vědomí paní kněžny. Mlynář dovede paní kněžnu na lesní zámeček a jde bránit starou lípu, v čemž mu nakonec pomáhají i muzikanti a učitelský pomocník Zajíček. Kněžna v závěru hry nakonec vše pochopí, lípu porazit nenechá, Zajíčka jmenuje učitelem a rozbitím lucerny zruší onu prastarou mlynářovu povinnost.
Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda . Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822-1901), původně rolník a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821-1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863-67), české gymnázium v Hradci Králové (1867-71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871-74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
Roku 1888 přesídlil do Prahy , kde bydlel na dnešním Jiráskově náměstí , nejdéle (od roku 1903 do smrti) v ulici Resslova č. 1, a pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem , s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu ( J. V. Sládkem , Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem ), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem , trvalé kontakty měl také s mladší generací ( J. S. Macharem , Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým ). Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl.
Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů , významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11. hod. pod sochou Sv. Václava 28. října 1918 a v sobotu 21. prosince 1918 vítal projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti.
V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé . V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925 . V parlamentu zasedal za Československou národní demokracii . V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech 1918 , 1919 , 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu .
Zemřel v Praze 12. 3. 1930 , ale pohřben byl v rodném Hronově .
Související tituly
Aktuality
