Cagliostro

Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.

Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.

Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).

Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  

Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.

Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.

Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.

Loupežník  ( 1920 , zfilmováno v roce  1931 ) – komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, který se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje.

Výlet do Španěl  je soubor  cestopisných   črt  a  fejetonů   Karla Čapka  o španělské zemi, jejím lidu, kultuře a přírodě. Karel Čapek podnikl výlet do Španěl  vlakem  a cestopis poprvé vyšel v roce  1930 . Podobně jako u ostatních cestopisných črtů a fejetonů autor přibližuje místní způsob života,  zvyky  a podobu země. Ve  Španělsku  se zabýval především architekturou, zamýšlel se i nad politickým významem této země a s tím spojeným míšením kultur (například v  Toledu ). Dalšími městy, o kterých se rozepsal, byla  Barcelona  nebo  Madrid .

Babička  s  podtitulem   Obrazy z venkovského života  je nejznámější dílo  Boženy Němcové . Jedná se o  povídku a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být. Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin. Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku  1853  a z větší části jej zde také napsala.  Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky. Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře  Františka Jana Mošnera Pěstounka . 

V řadě memoárových prací z Haškova života patří tato kniha mezi ty, které bez příkras a falešného obdivu usilují o vystižení Haškovy povahy, životních názorů i způsob práce.

Kytice, původně vydaná pod názvem  Kytice z pověstí národních , je jedno ze stěžejních děl  Karla Jaromíra Erbena . Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku  1853  a obsahovala 12 básní; druhé vydání z roku  1861  bylo rozšířeno o baladu  Lilie  (a také oddíl  Písně ). Třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno. Zde je vypuštěn oddíl Písně. Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.

Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky ( Poznamenání ) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.

Kritika slov je soubor  esejí  a  fejetonů   Karla Čapka . Poprvé byl vydán v roce  1920 . Původně však dílo vycházelo v  Národních listech . Většina fejetonů se zabývá českým jazykem, nepřesností významů a špatným používáním frází. Autor se pozastavuje nad tím nakolik se ve frázích odráží česká povaha a jak se stálým slovním spojením pracuje  žurnalistika . Právě novinářská praxe často kazí pravdivost frází. Jejich pravdivost se postupně vytrácí.