Zde by měly kvést růže...

knihabeznahledu
Cyklus "Zde by měly kvést růže" napsal Machar v letech 1891-1894 a pokusil se v něm v epicky podaných básních zachytit příběhy žen, které se stávají obětí tehdejší morálky a etiky. Machar vyjadřuje jejich sny a naděje, jež však nemají žádnou šanci na uskutečnění, neboť v mnohém překračují rámec společenských zvyklostí, které v tomto čase formovaly ženu jako pasivní bytost, jež musí vůči mužům být v nerovnoprávném a podřízeném postavení.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Josef Svatopluk Machar - Zde by měly kvést růže...
epub690 kBmobi408 kBpdf640 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Vystudoval gymnázium v  Praze . Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel jako bankovní úředník do Vídně . Toto místo chtěl považovat jen za dočasné, nakonec tam však zůstal přes 30 let až do první světové války . V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla, sblížil se s  T. G. Masarykem a stal významným členem Realistické strany . Již před 1. světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví .
Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Funkce se však roku 1924 vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho názorové rozpory s Masarykem. Později byly jeho názory vyloženě protimasarykovské a stal se stoupencem krajní pravice. V letech 1918 – 1919 zasedal v  Revolučním národním shromáždění .
Patřil mezi svobodné zednáře . Byl též navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, které se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail