Tyrolské elegie

knihabeznahledu
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Karel Havlíček Borovský - Tyrolské elegie
epub202 kBmobi336 kBpdf554 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
V dětství žil ve vesnici  Borová  na Vysočině. V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku  1833  studoval v  Havlíčkově Brodě  na gymnáziu (tehdy  Německý Brod , dnes je zde  muzeum  se stálou expozicí věnovanou jeho životu). V roce  1838  gymnázium dokončil. Od roku  1838  studoval  filosofii  v  Praze . Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do  kněžského   semináře . Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly - kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve.
Pamětní deska na rodném domě v  Borové
Zprvu byl vlivem  Jána Kollára  a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku  1844  se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin - Obrazy z Rus. 
Roku  1846  se stal na doporučení  Františka Palackého  redaktorem  Pražských novin  a jejich přílohy  Česká včela . Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového  Tylova  románu Poslední Čech. Vůči uznávanému spisovateli a dramatikovi si Havlíček nebral servítky.  Josef Kajetán Tyl  tím dostal řádný zásah do sebevědomí. Havlíčkova kritika měla úspěch, Tyl se bránil, ale o to větší si nakonec uřízl ostudu.
V revolučním kvasu roku  1848  odešel z  Pražských novin , a založil vlastní –  Národní noviny , které dosáhly velké popularity.  Národní noviny  byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.
Podílel se na organizaci  Všeslovanského sjezdu , navštívil  Polsko  a  Chorvatsko , aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.
Roku  1848  po potlačení revoluce byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Během té doby byl však zvolen poslancem do  říšského sněmu  a  národního výboru . Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve  Vídni  však působil více jako novinář než jako poslanec. 
Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě, a tak v červnu  1849  byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo jejich další vydávání. Havlíček však pokračoval v kritice a v lednu  1850  byly tyto noviny spolu s přílohou  Šotek  (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Havlíček byl vykázán z  Prahy  a po delším hledání se i s rodinou usadil v  Kutné Hoře . V jiných místech totiž odmítali jeho texty tisknout. Havlíček v  Kutné Hoře  založil časopis Slovan , který vycházel 2x týdně. Redaktor byl však neustále sledován několika osobami a podrobován domovním prohlídkám. Několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno, Havlíček čelil mnoha obviněním a udáním. Běžně s ním bylo vedeno hned několik soudních sporů najednou, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval.  Nakonec soustavný tlak nevydržel. I přesto, že dostal několik finančních nabídek, k loajalitě se jej však státní moci koupit nepodařilo. V létě  1851  bylo vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání jakýchkoli tiskovin. Havlíček chtěl úředníky připravit o to, aby sami Slovana zlikvidovali a v srpnu jeho vydávání zastavil.  Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství. Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se prodaly všechny výtisky. V Kutné Hoře pak policie zabavila v tiskárně dalších 3000 dotištěných výtisků. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil. Havlíček vydržel státní tlak nejdéle a zastavením Slovana přestaly existovat poslední české noviny.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail