Babička

Babička kniha
Babička  s  podtitulem   Obrazy z venkovského života  je nejznámější dílo  Boženy Němcové . Jedná se o  povídku a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být. Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin. Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku  1853  a z větší části jej zde také napsala.  Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky. Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře  Františka Jana Mošnera Pěstounka . 
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Božena Němcová - Babička
epub441 kBmobi353 kBpdf1,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
Příjmení Panklová (nebo německy Pankel) získala, až když si její matku Terezii Novotnou v létě roku  1820  vzal za manželku Johann Pankel, původem z  Rakouska . Barboře bylo tehdy - podle ustáleného datování - půl roku. V roce  1821  se Panklovi přestěhovali do  Ratibořic  na panství vévodkyně  Kateřiny Zaháňské . Tam se za nimi v roce  1825  nakrátko přistěhovala i její 55letá babička – Marie Magdaléna Novotná rozená Čudová ( 1770   Dobruška-Křovice  –  1841   Vídeň ) – která malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si Božena Němcová babičku velmi zidealizovala. Od roku  1826  do roku  1833  navštěvovala Barbora Panklová školu v  České Skalici .
 
Již v roce  1837  jí rodiče našli ženicha Josefa Němce ( 1805   Nový Bydžov  –  1879   Tábor ) a ještě téhož roku byla slavena svatba. Josef Němec, jemuž porodila tři syny a dceru,  pracoval jako komisař finanční stráže (celník). Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malé služební horlivosti. V souvislosti s tím byl často služebně překládán a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec služebně přeložen do  Josefova , kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla do  Litomyšle , kde se roku  1839  narodil druhý syn Karel.
Hrob Boženy Němcové na Vyšehradském hřbitově
Roku  1840  se léčila u doktora J. Čejky, se kterým se spřátelila a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce  1840  se přesunula celá rodina do  Polné , kde byl Josef jmenován respicientem finančním expozitury. Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci v čele s hostinským a primátorem města  Antonínem Pittnerem . Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české noviny  Květy  a  Českou včelu . Podle dopisu psanému Ludvíku rytíři z Rittersberka zde poprvé dostala do ruky české knihy a knihu přeloženou do češtiny, a to pravděpodobně knihu  Roberta Irwina   Alhambra  a spisy  Josefa Kajetána Tyla . Němcovým se v Polné narodila dcera Theodora, která tu byla pokřtěna 19. června 1841.V polovině roku  1842  se přestěhovali do  Prahy , kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. Zde se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav. 
 
V Praze začala Božena Němcová pod vlivem  Václava Bolemíra Nebeského  a  Karla Jaromíra Erbena  psát česky. Její první báseň  Ženám českým  byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna  1843  v  Květech . S jemným a vzdělaným básníkem Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila, ale Nebeský milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia medicíny. Němcová se později, po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku  1843  se s manželem odstěhovali do  Domažlic , kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Roku  1847  se opět odstěhovali z Domažlic. Roku  1848  byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a v roce  1850  jej přeložili až do  Uher . Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh. 
 
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Labyrint světa a Ráj srdce
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a Ráj srdce  (původně  Labyrint světa a lusthauz srdce , celým názvem  Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází ) je kniha  Jana Amose Komenského , pokládaná za jedno z vrcholných děl  barokní  literatury.  
Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce  1623 , ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském  Lešně  připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku  1631 , pravděpodobně v saské  Pirně . Pro druhé vydání z roku  1663  autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do  Anglie . V díle lze najít i další motivy z Komenského života.
Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 (dedikovaný  Karlovi staršímu ze Žerotína , moravskému zemskému hejtmanovi) byl dlouho uložen v  Polsku  a byl roku 1957 vyměněn za rukopis  Koperníkova  pojednání  Šest knih o obězích sfér nebeských , ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.
Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.
Zdarma
knihabeznahledu
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Utrpení mladého Werthera  ( něm.   Die Leiden des jungen Werthers ) je milostný román o nenaplněné lásce  Johanna Wolfganga von Goethe  k dívce jménem  Charlotte Buff  z roku  1774  s autobiografickými prvky. Je psán formou dopisů v  ich-formě . Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o  hesenské  město  Wetzlar ), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Charlottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech.
Po vydání této knížky následovala vlna  sebevražd . Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Wetzlar se stal poutním místem, kam jezdili zamilovaní mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Je založena na pocitech, dějová linie je potlačena. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i mnoha zemí Asie. Tuto knihu si velmi oblíbil také  Napoleon Bonaparte .
Zdarma
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail