Po nás ať přijde potopa

knihabeznahledu
Básnická sbírka   Po nás ať přijde potopa  je jedním z nejznámějších děl českého spisovatele  Františka Gellnera , které bylo vydáno roku 1901, a zároveň je autorovým debutem. Gellner je silně ovlivněn moderními literárními směry (především dekadencí a symbolismem) a ve své sbírce kritizuje téměř vše, a to způsobem doposud neslýchaným. Zaměřuje se především na kritiku soudobé společnosti a zbytečnost života, ale vyjadřuje se také proti válečným konfliktům, ironizuje vyšší ideály a nešetří ani sebe sama, protože si uvědomuje svou vlastní ubohost, zbytečnost a nedokonalost. Život též popisuje jako cestu s jediným možným cílem – smrtí (báseň Perspektiva), a proto odmítá fádní životní postupy a užívá si alkoholu a prostitutek (Přetékající pohár) a vyzdvihuje přírodní krásy. K životu přistupuje velice laxně, zároveň si jej však chce užít a dá se říci, že jej miluje. Tímto dílem Gellner velice dobře vystihl atmosféru tehdejší společnosti, atmosféru tzv. únavy konce století a atmosféru blížícího se celosvětového válečného konfliktu.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
František Gellner - Po nás ať přijde potopa
epub80 kBmobi37 kBpdf73 B
  • Anotace
  • O autorovi
  • Dotaz
Dílo se skládá ze 34 básní (Přetékající pohár, Píseň dobrodruha, Přátelství duší, Puberta, Pozdrav rodnému kraji, Kázání Spartakova I, II, III, Reflexe, Na divou Montan zřel jsem se zápalem, Vzduchoplavec, Neděle, Bezcestí, Po nás, ať přijde potopa!, To je teď celá moudrost moje, Na sofa zeleném, Jako ty polní rostliny, Noc byla touhou přesycená, Demaskovaná láska, Perspektiva, Záchvat nervózní, Pro klid své duše, Píseň, Smuteční, Vzpomínka, Rusá láska, Chiméra, A přece zdráhám se, Miluju severní nebe, Sentimentální žádosti, Stísněnost, Blasfémie, Elegie, Na dálném jihu snad, Náhle se zachvěje má duše a Epilog). Filosofiské směřování sbírky vyjadřuje již první báseň – Přetékající pohár, kde autor vyjadřuje přesvědčení, že každý člověk svůj život žije pouze jednou, a to právě teď, a proto si ho také právě teď musí užívat. V básni Neděle pak Gellner zastává názor, že je lepší strávit volný den popíjením piva, než návštěvou Prateru. V básni A přece zdráhám se zabývá sebevraždou a například báseň Vzduchoplavec se pak vysmívá moderním výdobytkům začátku 20. století.
Gellner v díle používá prosté jazykové prostředky (příliš nevolí okřídlené básnické výrazy), aby co nejpřesněji a nejvýstižněji vyjádřit podstatu sdělení, v díle se také vyskytují prvky obecné češtiny (jinakej, zejtra) i vulgarismy. Jednotlivé věty jsou jasné, krátké, úderné a členěné do strof (nejčastěji sdružený nebo střídavý rým, působí přirozeně a lehce, některé z básní působí jako popěvky. V některých z básní využívá opakování refrénů. Některé básně jsou psány v ich-formě, jiné v er-formě. V díle se také vyskytují mnohé básnické obrazy a figury (epiteta, personifikace, eufemismy ...). Autor chtěl svým dílem společnost šokovat a to se mu také povedlo, sbírka však byla soudobou kritikou pro svou vulgaritu, nemorálnost a nízkost ostře odmítnuta a popularitě se těšila pouze v okruhu Gellnerových přátel a podobně dekadentních autorů. Dílo bylo přijato až dlouho po autorově smrti dalšími generacemi čtenářů (dílo bylo zhudebněno mnoha předními umělci - např. Jarkem Nohavicou).
František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka, cestuje s otcem jako kramář na pouti a díky tomu poznává pouťovou atmosféru, nalézá zde inspiraci. V rodném městě navštěvoval gymnázium. Po maturitě v roce  1899  dva roky studoval techniku ve  Vídni . Od roku  1901  studoval na báňské akademii v  Příbrami . Roku  1905  odjel studovat malířství do  Mnichova  a  Paříže . V roce  1909  zahájil své studium na malířské akademii v  Drážďanech , o rok později však znovu odjel do Paříže.
Od roku  1911  žil v  Brně , pracoval jako karikaturista v redakci  Lidových novin  a později proslul také jako  fejetonista  a prozaik. Účastnil se rovněž politického života.
Po vypuknutí  1. světové války  v srpnu  1914  narukoval do  rakousko-uherské  armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne  13. září  si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. Od roku 1946 je po něm pojmenována ulice Gellnerova v městské části  Brno-Jundrov .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail