Rájem i peklem

knihabeznahledu
Delší dobrodružná povídka Rájem i peklem vypráví o příhodách kanadské výpravy, která v brazilských pralesích hledá naleziště vzácných nerostů. Bojuje přitom s divokou přírodou, s nepřáteli bílé i snědé pleti a především s nástrahami, které do jejich cesty klade jistý bohatý plantážník.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Otakar Batlička - Rájem i peklem
epub417 kBmobi508 kBpdf788 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Jako kluk měl Batlička každopádně jeden problém za druhým. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil. Poctivým srovnáváním dobových dokumentů však bylo doloženo, že není však pravdou, že by Otakar Batlička ještě někdy před plnoletostí utekl na několik let do světa, jak se o něm traduje. Cestu do zahraničí ve skutečnosti podnikl až v dospělosti.
 
Navzdory legendám se po návratu z cest po světě rychle dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá  zaměstnání , nabízel se tajné policii, pojišťoval  psy , nakonec si otevřel vlastní soukromou školu  boxu , kde byl  instruktorem . Údajně získal vavříny ve  střelbě , závodil na  motorce . Na jedné výstavě v Nuslích se později seznámil s  radiotelegrafií . Znovu tak začal cestovat, tentokrát jen éterem na vlnách, ale za to po celé planetě. Mezi smyšlenky patří, že by se spojil s Nobileho  vzducholodí  (v době jejího letu se radioamatérství ještě něvěnoval) a podobné velikášské kousky, které opět zmiňují batličkovské legendy. Batlička pracoval jako obyčejný řidič pražské  tramvaje  a pomalu se z něj stával usedlý pán.Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století se Batlička stal prvně výrazně populární mezi českou mládeží a to díky psaní dobrodružných povídek, které mu vycházely v časopise  Mladý hlasatel , vydávaným koncernem  Melantrich .
 
V období nacistické  okupace  se Batlička jako radiotelegrafista zapojil do činnosti ilegální skupiny  Obrana národa  - Východ, konkrétně na spojení s  Moskvou . Na podzim roku  1941  došlo k odhalení a zatčení jejích členů. Byl vyslýchán a poté vězněn na  Pankrácii , v  Terezíně , a poté jej čekal už  koncentrační tábor Mauthausen . Podle oficiálních záznamů Batlička zemřel v roce 1942. Podle svědectví tehdejších vězňů a poválečných vyšetřování o činnosti v táboře se předpokládá, že jako ostatní vězňové zemřel benzinovou injekcí do  srdce , rukou nacistického lékaře Eduarda Krebsbacha nebo některého z jeho pomocníků některé zdroje uvádí i zastřelení.
Existuje samozřejmě i legendární, značně nabubřelá a opět ničím nedoložená verze, podle níž Batlička realizoval úspěšný útěk z Mauthausenu. Následně se však střetl omylem s pancéřovou divizí  SS  a byl zastřelen na útěku. Vzhledem ke všem souvislostem lze tuto verzi samozřejmě považovat za  hoax . O podobném incidentu se v dokumentech koncentračního tábora nikde nenašla žádná zmínka a přeživší vězňové, kteří znali skutečné podmínky tábora, považovali tento příběh za nesmysl.
 
Jako téměř zapomenutého autora objevil Batličku pro socialistickou veřejnost v polovině šedesátých let 20. století  Petr Sadecký , který se od mládí zajímal o kresby  Konečného ,  Buriana  a dalších tradičních ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého také přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara , které v polovině šedesátých let pomáhal znovu propagovat. Následně Sadecký svůj zájem nasměroval na již téměř zapomenutého Batličku. Po domluvě s vdovou po Batličkovi sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Výsledkem byla kniha  Na vlně 57 metrů  a po jejím úspěchu následovaly další. Ukázalo se, že Batličkovy knihy vlastně ani nejsou nijak odlišné od ostatních státem tolerovaných indiánek. Některé Batličkovy tituly díky tomu mohly vyjít i v době pozdější  normalizace .
Vedle jednoznačného přínosu zanechal kontroverzní Sadecký i na Batličkově osobě svůj neblahý stín. Aby totiž zvýšil zájem veřejnosti o pozapomenutého autora, vytvořil okolo Batličkova mládí obrovskou legendu, složenou z údajných dobrodružství samotného Batličky. Dodnes se dokonce v některých ohledech nepodařilo úplně přesně odhalit, co vše je v Batličkově posmrtném životopise mýtus a co je pravda. Sadecký totiž svými mystifikacemi o Batličkově dobrodružném mládí hojně zásobil dobová periodika a propašoval je i do záložek a doslovů knih s Batličkovými povídkami.
Ukázkovým příkladem rozšířenosti těchto mystifikací je i vážně míněné přetištění některých z nich v prestižní vědecké revue  Vesmír. Existenci přinejmenším některých dávno překonaných legend z marketingových důvodů podporuje i vydavatel nového knižního vydání Batličkových povídek.
Jeho povídky byly také zpracovány jako dramatizace Českého rozhlasu Praha v rámci pořadů Rádio na polštář a Domino, namluvil je  Stanislav Oubram  a pro rozhlas upravil  Eduard Kára.
 
Za odbojovou činnost byl roku  1946  vyznamenán válečným křížem "in memoriam" tehdejším ministrem národní obrany generálem  Ludvíkem Svobodou . Jeho pamětní deska je umístěna v Čiklově ulici na domě číslo 7 v  nuselském údolí  v  Praze .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .
Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.
Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail