Pohorská vesnice

Zimní pohádka  (v originále  The Winter's Tale ) je hra  Williama Shakespearea , napsaná pravděpodobně v roce  1610  nebo  1611 .

Hra se částečně odehrává v  Čechách  (v originále  Bohemia ). Ve hře se však kromě jména samotného nijak neobjevují české reálie (resp. jsou zcela nesmyslné - přistání na českém pobřeží, absolutně nečeská jména) a existují dokonce pochybnosti o tom, co konkrétně slovem  Bohemia  Shakespeare mínil. Na vysvětlení jména existuje celá řada teorií (řada lokalit s podobně znějícím názvem atd.)

Tyrolské elegie  je  báseň   Karla Havlíčka Borovského , která vznikla v době jeho  internace  v  Brixenu . Jedná se o ostrou, útočnou  satiru  na  rakouskou   vládu  a  státní policii .  Rukopis  byl dokončen roku  1852 , časopisecky pak dílo vyšlo v roce  1861 .

Skladba je výrazně  autobiografická , má 9 zpěvů. Vypráví o Havlíčkově zatčení a jeho následné deportaci do Brixenu. Promlouvá k měsíčku, ten ale vlastně zastupuje jeho vlastní pocity, protože on sám se cítí osamocen, odříznut od domova a přitom chce Čechům říct co se stalo a proč. Zároveň zesměšňuje zaostalý státní aparát Rakouska a svazující nadvládu cizího národa, kterému navíc vládne despotický  Bach , který vládou teroru za pomoci vojáků a tajné policie drží zkrátka ostatní národy v Rakouské monarchii. Havlíček kritizuje i církev, za její zaostalost a pomáhání vladaři.

Popisuje svoji cestu, od příchodu policistů, loučení s rodinou, rodným městem a vlastí. Vlastně ani nevěděl kam jede a jestli se vůbec někdy vrátí. Po cestě v Rakousku v noci na horské cestě se jim splašili koně a kočí zmizel, policajti vyskákali hned ven, strachy celí bez sebe. Havlíček však zůstal ve voze a dojel až do města. Nakonec dojeli do Brixenu a Havlíčkovi se začínala vytrácet naděje na návrat.

Zabiják  (orig. L'Assommoir) je sedmý román  Emila Zoly  z cyklu  Rougon-Macquartové , který vyšel v roce  1877 . Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duchovně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, ten je tím zabijákem, co dal románu jméno.

Staré pověsti české  je kniha  Aloise Jiráska , která popisuje události z české historie založené na  lidové slovesnosti  a některých historických faktech. Poprvé vyšla v roce  1894  v pražském nakladatelství  J. R. Vilímek  jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. S výjimkou období protektorátu vycházela opakovaně a často, oblíbil si ji i gottwaldovský komunistický režim, za nějž vycházela s doslovem  Zdeňka Nejedlého . 

První vydání a mnoho dalších zejména do druhé světové války ilustroval  Věnceslav Černý , poválečná vydání vycházela s ilustracemi  Antonína Procházky , zhruba od roku  1950  vycházela kniha v nakladatelstvích Mladá fronta a  SNDK s ilustracemi  Mikoláše Alše . S ilustracemi  Věnceslava Černého  vyšlo znovu například v  Československém spisovateli  roku  1981 , v Albatrosu roku  2000  a  2008  nebo v  Ottově nakladatelství  roku 2008.

Jedenáctikapitolová kniha  Marsyas čili na okraji literatury obsahuje studie a causerie  Karla Čapka  o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.  Marsyás  v názvu knihy je symbolem zavrženíhodného a opovrhovaného umění. V knize je soustředěna převážně tvorba z 20. let 20. století, většina článků byla vydána v časopise  Přítomnost .

První parta  je  román   Karla Čapka , který byl poprvé vydán v roce 1937. Román o lidské statečnosti vypráví příběh hrstky lidí, kteří v extrémních podmínkách musejí zmobilizovat veškerou svou odvahu, kamarádství a solidaritu. Děj se odehrává v průběhu dvou až tří dnů a je omezen na zážitky příslušníků první záchranné čety na místě důlního neštěstí. Autor se záměrně nesoustředil na detailní kresbu hornického prostředí, ani na sociální problémy, jeho pozornost se soustředila především na vykreslení vzájemných vztahů uvnitř této různorodé lidské skupiny.

Domácí kuchařka – beletristicky psaná, základní myšlenkou je nejen rozmanitost, vzhled a chuť jídla, ale také činorodý přístup ženy k domácím pracím

Romeo a Julie  ( Romeo and Juliet ) je  divadelní hra , kterou napsal  William Shakespeare  a premiéru měla v roce  1595 . Jedná se o milostnou  tragédii , patrně jeden z nejznámějších milostných příběhů v historii světového dramatu. Při psaní příběhu vycházel Shakespeare z básně anglického básníka  Arthura Brookea  a také všeobecně známé látky o dvou milencích, která byla zpracována již ve  Starověkem Řecku . Dílo se dočkalo mnoha  filmových adaptací , roku  1954  v režii  Renata Castellaniho , nejznámější z roku  1968  v režii  Franca Zeffirelliho , moderní verze z roku  1996  v režii  Baze Luhrmanna .

Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.

Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“