Kritika slov

knihabeznahledu
Kritika slov je soubor  esejí  a  fejetonů   Karla Čapka . Poprvé byl vydán v roce  1920 . Původně však dílo vycházelo v  Národních listech . Většina fejetonů se zabývá českým jazykem, nepřesností významů a špatným používáním frází. Autor se pozastavuje nad tím nakolik se ve frázích odráží česká povaha a jak se stálým slovním spojením pracuje  žurnalistika . Právě novinářská praxe často kazí pravdivost frází. Jejich pravdivost se postupně vytrácí.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Karel Čapek - Kritika slov
epub63 kBmobi134 kBpdf276 kB
  • O autorovi
  • Dotaz
Narodil se v  Malých Svatoňovicích  v rodině lékaře  Antonína Čapka . Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do  Úpice  kde byl v místním kostele  13. ledna   1890   pokřtěn . Studoval na  gymnáziu  v  Hradci Králové , odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na  gymnázium v Brně . Roku  1915  ukončil studium na  Filosofické fakultě UK  v  Praze , poté studoval filosofii v  Berlíně  a  Paříži .
Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v  první světové válce , přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce  1917  byl domácím učitelem  Prokopa Lažanského  na  zámku Chyše ), brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech:  Národních listech  ( 1917 – 1921 ),  Nebojsa  ( 1918 – 1920 ),  Lidových novinách  (od r.  1921 ). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.
V letech  1921 – 1923  byl dramaturgem i režisérem  Vinohradského divadla . V letech  1925 – 1933  byl prvním předsedou  Československého PEN klubu .
26. srpna   1935  se na  vinohradské  radnici oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní  Olgou Scheinpflugovou .
Mnichovská dohoda  a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.
 
Po vzpamatování se z prvotního šoku se snažil o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta  Beneše  se však stal jediným viditelným symbolem  první republiky  a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu  Jak to bylo  otištěnou  26. listopadu   1938  v  Lidových novinách , kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938. [5]
Poslední tři roky svého života prožil ve  Staré Huti  u  Dobříše . Dnes je zde jeho památník. Zemřel na  plicní edém  několik měsíců před plánovaným zatčením  gestapem . Byl pohřben na  vyšehradském hřbitově  v Praze.
 
Roku  1995  mu byl  in memoriam  propůjčen  Řád T. G. Masaryka .
Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v  Dášeňce  svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další  pátečníci ). Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky.  Dášeňka čili Život štěněte  z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.
Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali  Náprstkovu muzeu  (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po r. 1990 byly nahrávky s podporou  UNESCO  digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti  CD .
Autorství slova „ robot “, které se s divadelní hrou  R.U.R.  rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru  Josefu , který mu toto slovo poradil na návštěvě u otce v Trenčanských Teplicích. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot  je slovanského původu, vzniklo ze slovesa  robotovat  (pracovat).
V roce 1989 byl uveden do kin jeho životopisný film  Člověk proti zkáze , který režíroval  Štěpán Skalský  a  Jaromír Pleskot . Hlavní postavu Karla Čapka zde ztvárnil  Josef Abrhám , jeho bratra Josefa zde hrál  František Řehák , Olgu Scheinpflugovou pak hrála  Hana Maciuchová , postavu T. G. Masaryka si v něm zahrál  Svatopluk Beneš .
Teprve v roce  2009 , tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma  pacifismu  a  odpírání vojenské služby  brněnský advokát  Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.
Celkem byl sedmkrát nominován na  Nobelovu cenu  za literaturu, v letech 1932 až 1938
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
knihabeznahledu
Život a dílo skladatele Foltýna
Karel Čapek
Život a dílo skladatele Foltýna  je poslední, nedokončený  román   Karla Čapka , vydaný až po jeho smrti v roce  1939 . Je inspirován epizodou ze  Vzpomínek   Karla Sabiny  (knižně publikovány 1937, časopisecky již 1868 v časopise  Svoboda ), v němž je líčen podobně tvořící reálný skladatel, uváděný jako Horner. Román je fiktivním  životopisem  Bedřicha Foltýna ( pseudonymně  Beda Folten), skladatelského  diletanta  a  hudebního   grafomana , který ale sebe samotného pokládá za  geniálního . Je posedlý myšlenkou stvořit velké dílo, i když na to nestačí jeho schopnosti. Román je pozoruhodný svou stavbou, v níž autor nechává různé Foltýnovy známé (spolužáky ze studií, manželku, lidi, které využíval pro své dílo) vzpomínat a hodnotit jeho osobnost, a naznačuje tak různorodost úhlů pohledu na tutéž věc, podobně jako v  Hordubalovi  a  Povětroni . Román, obsahující mnoho úvah o smyslu  umění , je  stylisticky  i tematicky podobný románům tzv. noetické trilogie, je ale vůči ostatním mnohem  tragičtější . Román měl v rámci Čapkova díla poměrně velký ohlas, reakci na něj v podobě  novely   Jak to bylo s Foltýnem  napsal například spisovatel Jan Křesadlo . Román byl v roce  1992  adaptován do podoby televizního filmu v režii  Pavla Háši  s  Viktorem Preissem  v hlavní roli.
Zdarma
knihabeznahledu
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Utrpení mladého Werthera  ( něm.   Die Leiden des jungen Werthers ) je milostný román o nenaplněné lásce  Johanna Wolfganga von Goethe  k dívce jménem  Charlotte Buff  z roku  1774  s autobiografickými prvky. Je psán formou dopisů v  ich-formě . Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o  hesenské  město  Wetzlar ), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Charlottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech.
Po vydání této knížky následovala vlna  sebevražd . Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Wetzlar se stal poutním místem, kam jezdili zamilovaní mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Je založena na pocitech, dějová linie je potlačena. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i mnoha zemí Asie. Tuto knihu si velmi oblíbil také  Napoleon Bonaparte .
Zdarma
images
Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 
Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail