Život a dílo skladatele Foltýna

Román se skládá z devíti částečně povídkově laděných výpovědí („svědectví“) různých Foltýnových známých, jedna z nich je vložena do úst samotnému autorovi. Výpovědi mají různou délku, různý obsah a různou stavbu. Původně jich mělo být více, vzhledem k tomu, že román není dokončen, ale vzniklo jen devět. Výpovědi jsou řazeny  chronologicky , některá fakta se ale ve výpovědích opakují nebo se výpovědi navzájem předjímají či doplňují. Příběh Foltýnova života je v hrubých obrysech doveden až do jeho smrti, ale není dokončen dopodrobna.

 

Prvním svědkem je Foltýnův „přítel z mládí“, soudce Šimek. Vzpomíná, jak se za gymnaziálních let Foltýn, který v té době vášnivě hrál na  klavír , vydával za velkého  bohéma  a umělce, líčí jeho školní neúspěchy, jeho smyšlené romantické historky, údajně z vlastního života, na jeho lpění na „uměleckém“ životním stylu, na touhu po umělecké budoucnosti i na počátky jeho skladatelské tvorby, kdy chtěl Foltýn zhudebnit některé Šimkovy  básně  (kvůli tomu se později znepřátelili).

 

Druhým svědkem je Foltýnova „první láska“ Jitka. Foltýn se s ní seznámil v tanečních, líčil ji také své hudební schopnosti a bohémský život, chtěl jí zahrát svou rozepsanou  symfonickou báseň   Ariel , vymluvil se ale na to, že není hotová. Jitka popisuje Foltýnovu uměleckou a bohémskou pózu, její líčení vyznívá ale relativně pozitivně, uvažuje o něm s pochopením jako o povaze hlubší a jemnější, že jí ona není schopna pochopit.

 

Autor třetího svědectví je skryt za iniciálami V. B., je to Foltýnův spolubydlící z dob jeho  univerzitních  studií. Foltýn se mu protivil jako arogantní představitel bohémského, „živelného“ umění, honosící se frázemi některých básníků jeho doby, zastánce „erotické prasíly“ z níž umění vychází. V. B. také vysvětluje svůj vlastní názor umění, přičemž odmítá veškerou živelnost a požaduje  architektonickou  čistotu a dokonalost. Od Foltýna se V. B. záhy odstěhuje, ten se totiž pokusí svést jeho kamarádku a vychloubá se tím před ním. Jeho výpověď ústí do poněkud paradoxního závěru, v němž sice uznává Foltýnův  talent , ale odmítá jeho aroganci a umělecké bohémství.

 

Čtvrté, svědectví, postihující povšechně v podstatě celý Foltýnův následující život, vypráví samotná manželka Bedřicha Foltýna, dcera bohatého majitele domů, se kterou se Foltýn seznámil jako nedostudovaný právník. Popisuje - poměrně pozitivně - jeho snahu o eleganci i o jakési „bohémství v lakýrkách“. Foltýn pořádal v jejich domě „hudební večery“, fungoval jako  mecenáš  pro mladé umělce a postupně tak přišel o většinu zděděného jmění. Stále mluvil o svých  operách , které chce složit, má jít o zhudebnění  biblického  příběhu o  Juditě  a o Abelardovi a Heloise, ve skutečnosti ovšem nenapíše ani jednu. Má aféry s operními zpěvačkami, žije s pražskou bohémou, seznamuje se s různými umělci, mnohdy pochybnými. Zabývá se různými projekty, žádný z nich ale nedokončí, chce napsat filmovou operetu. Nakonec, poté, co spáchá podvod se směnkami, se od sebe manželé odloučí, Foltýn ale dostává od své ženy pravidelnou podporu. Jako chudý umělec, žijící bůhví jak, stále řeční o svých dílech a své opeře Judita, dokonce zorganizuje její představení, na kterém se ale zblázní a za několik dní zemře. Je také popisován jeho slavný pohřeb, na němž účinkují nejlepší hudební umělci své doby z úcty k talentu Bedřicha Foltýna. I toto svědectví je laděno poměrně pozitivně, na Foltýna je zde nahlíženo jako na velkého umělce, který ale žije nepřiměřeně bohémským životem.. Závěr je zde jednoznačně pozitivní, což v kontextu románu působí dosti bizarně. Vědec zde chválí Foltýna za snahu o odbornou správnost a vědeckou přesnost své opery - kterou ovšem nikdy nenapíše.

 

Šesté svědectví je vloženo do úst literárnímu vědci Janu Petrů. Folten ho požádá, aby upravil, respektive přepsal  libreto  k jeho opeře Judita. Petrů si libreto přečte a zjistí, že každou část libreta napsal jiný básník, takže libreto je v důsledku nesmyslná slátanina. Zjistí, že část napsal jeho přítel, básník Franta Kupecký, jiné části jiní básníci. Petrů to Foltenovi řekne a požádá ho, aby libreto napsal sám. Folten to udělá a za nějaký čas mu libreto donese, jde ale o neumělý  plagiát   Hebbelovy  hry. Petrů ho proto opět odmítne, Foltýn „své“ libreto rozhořčeně hájí. Dokončení Judity se stalo jeho smyslem života, je pro něj schopen uměleckých krádeží a plagiátů. Rozejdou se tedy ve zlém. Hodnocení Foltýna je tady vyloženě negativní, ale spíše lítostivé.

 

Sedmým svědkem je klavírista Váša Ambrož, který líčí, jak ho se svými spolužáky z  konzervatoře  pozval Folten na jeden ze svých hudebních večerů. Stal se jejich mecenášem a chtěl po nich různé drobné skladby. Z těchto skladeb posléze složí hudební část své Judity. Později je ale urazí a všichni tři konzervatoristé s ním poté přestanou komunikovat. Jejich následující umělecký osud byl nešťastný. Dva ze tří zahynuli, jeden byl zapomenut jako bezvýznamný klavírista.

 

Osmým svědectvím jsou dvě poznámky samotného autora, z nichž první líčí milostné dobrodružství Bedy Foltena se stárnoucí, kdysi velmi slavnou operní zpěvačkou. Autor na tom ukazuje Foltýnovu touhu stát se velkým umělcem, který je hoden takové milenky. V druhé poznámce je popsán geniální hudebník Kanner, který je ale zapomenut a živí se hraním na klavír v pražských putykách. Folten se s ním seznámí a chce využít jeho talentu.

 

Devátým a posledním svědectvím je text hudebníka Jana Trojana, kterého Folten požádal o pomoc s instrumentací Judity. Trojan Foltena kritizoval pro jeho živelnost a nespoutanost, pro nesouvislost hudby (způsobenou tím, že je seskládána z mnoha plagiátů). Přesto si ho ovšem váží pro některé jednotlivé motivy (které Folten ukradl konzervatoristům). Svědectví i dokončená část románu končí Trojanovou úvahou o umění, kde jazykem prosyceným  biblickými  citacemi obhajuje čistotu umění a jeho nezávislost na osobě umělce, a vylučuje tak živelnost.

Roku  1995  mu byl  in memoriam  propůjčen  Řád T. G. Masaryka .

Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v  Dášeňce  svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další  pátečníci ). Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky.  Dášeňka čili Život štěněte  z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.

Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali  Náprstkovu muzeu  (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po r. 1990 byly nahrávky s podporou  UNESCO  digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti  CD .

Autorství slova „ robot “, které se s divadelní hrou  R.U.R.  rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru  Josefu , který mu toto slovo poradil na návštěvě u otce v Trenčanských Teplicích. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“. Slovo robot  je slovanského původu, vzniklo ze slovesa  robotovat  (pracovat).

V roce 1989 byl uveden do kin jeho životopisný film  Člověk proti zkáze , který režíroval  Štěpán Skalský  a  Jaromír Pleskot . Hlavní postavu Karla Čapka zde ztvárnil  Josef Abrhám , jeho bratra Josefa zde hrál  František Řehák , Olgu Scheinpflugovou pak hrála  Hana Maciuchová , postavu T. G. Masaryka si v něm zahrál  Svatopluk Beneš .

Teprve v roce  2009 , tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma  pacifismu  a  odpírání vojenské služby  brněnský advokát  Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.

Celkem byl sedmkrát nominován na  Nobelovu cenu  za literaturu, v letech 1932 až 1938