Romaneta

První parta  je  román   Karla Čapka , který byl poprvé vydán v roce 1937. Román o lidské statečnosti vypráví příběh hrstky lidí, kteří v extrémních podmínkách musejí zmobilizovat veškerou svou odvahu, kamarádství a solidaritu. Děj se odehrává v průběhu dvou až tří dnů a je omezen na zážitky příslušníků první záchranné čety na místě důlního neštěstí. Autor se záměrně nesoustředil na detailní kresbu hornického prostředí, ani na sociální problémy, jeho pozornost se soustředila především na vykreslení vzájemných vztahů uvnitř této různorodé lidské skupiny.

Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 

Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:

Kříž u potoka  je  román   Karolíny Světlé  z roku  1868 . Patří mezi pět románů, které vznikly od poloviny 60. let  19. století  a v nichž Světlá zachytila obraz krajiny a lidí v  Podještědí , kam se uchýlila po smrti jediné dcerky. V tvorbě Světlé se mísí starší romantická tradice s postupy literárního realismu. Světlá se v tomto románu nechala inspirovat reálnou předlohou: děj i postavy vytvářela na základě vypravování ještědských známých a místa popsala podle skutečných míst, které objevila během svých procházek krajem. Hlavní hrdinkou je Eva, která odmítá lásku muže, který ji miloval, a snaží se napravit svého sobeckého manžela. Což se jí také podaří - muž prací v obecní samosprávě zlomí rodové prokletí a dostane se mu všeobecného uznání.