Romaneta

Zabiják  (orig. L'Assommoir) je sedmý román  Emila Zoly  z cyklu  Rougon-Macquartové , který vyšel v roce  1877 . Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duchovně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, ten je tím zabijákem, co dal románu jméno.

Milá sedmi loupežníků  je lyrickoepická  poema  ( balada )  Viktora Dyka  vydaná roku  1906  (nakladatelství  Kamilla Neumannová ) a psaná v letech 1897-1904. Je tvořena převážně dialogy, respektive monology. Oslavuje kult síly a vášně. Je v ní patrný vliv  romantismu  a  anarchismu . Hudební skladatel  Miloš Vacek  v roce 1966 podle  Milé sedmi loupežníků  napsal dramatickou  baletní  fresku na libreto Vladimíra Vašuta a r. 1973 suitu z baletu pro symfonický orchestr a sólový alt.

Kytice, původně vydaná pod názvem  Kytice z pověstí národních , je jedno ze stěžejních děl  Karla Jaromíra Erbena . Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku  1853  a obsahovala 12 básní; druhé vydání z roku  1861  bylo rozšířeno o baladu  Lilie  (a také oddíl  Písně ). Třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno. Zde je vypuštěn oddíl Písně. Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.

Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky ( Poznamenání ) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.

Věc Makropulos  je  divadelní hra  českého  spisovatele  a  dramatika   Karla Čapka . Tato hra měla premiéru v roce  1922  v  Městském divadle na Vinohradech  v  Praze . Zabývá se otázkou  nesmrtelnosti  a práva člověka prodlužovat si uměle život.

Psohlavci  je  historický román   Aloise Jiráska . Román vznikl v letech  1883 – 1884  a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise  Květy , knižně poprvé v roce  1886 . Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány  chodským nářečím . Hlavními postavami jsou tři  Chodové  –  Jan Sladký Kozina , Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou z nadávky používané pro nepřátele a rebely, která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti. 

Již brzy po napsání románu se začala hra objevovat na českých divadelních pódiích. Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel  Karel Kovařovic   stejnojmennou operu  (premiéra v  Národním divadle  roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v  Plzni  v roce  1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla  Vendelín Budil , který hru předtím inscenoval již v sezóně  1898 – 1899 , jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny  ND  kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného  Aloise Jiráska , který mu odpověděl dopisem:

Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.

Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.

Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).