Romaneta

knihabeznahledu
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
Jakub Arbes - Romaneta
epub462 kBmobi528 kBpdf2,0 MB
  • O autorovi
  • Dotaz
V rodném Smíchově strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u P. Marie Vítězné na Malé Straně. Pocházel z chudých poměrů a měl se jít učit obuvnictví. Měl však velmi dobré známky ve škole a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s  Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v  Mikulandské ulici , kde poznal  Jana Nerudu  jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku, ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem.
 
Začínal roku 1867 v redakci časopisu  Hlas , krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku  1868  se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem  Národních listů . Dále zde působil jako redaktor do r.  1877 , tedy i v období, kdy se musely přejmenovat na Naše listy, stal se jejich majitelem. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 15 měsíců, které strávil ve vězení v  České Lípě  ( 1873  –  1874 ).Po propuštění z vězení se do redakce Národních listů nevrátil. Krátce byl v redakci staročeského časopisu  Politik , ovšem i odtud byl propuštěn.
Arbesovo vězení v České Lípě
V letech  1876  –  1879  působil jako  dramaturg   Prozatímního divadla , pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář.
Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s  Mikolášem Alšem  vydával satirický časopis  Šotek  ( 1880  –  1881 ). Obdobných časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata.
 
V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k  Janu Nerudovi , kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl  Karel Hynek Mácha , ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lory a vůbec jeho sexuální život.
Volil náměty ze současného  pražského  života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby –  romaneto , tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s překvapivým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. Připomíná  romantismus .
Socha na Arbesově náměstí v  Praze  na  Smíchově
Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména  Newtonův mozek  a  Poslední dnové lidstva ) je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi .
Jeho zásluhy o českou literaturu byly oceněny členstvím v  České akademii věd a umění , dopisujícím členem byl zvolen  29. října   1890 , řádným  30. listopadu   1901 .
Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 v Praze, pohřben byl na Malvazinkách.
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Život a dílo skladatele Foltýna
Karel Čapek
Život a dílo skladatele Foltýna  je poslední, nedokončený  román   Karla Čapka , vydaný až po jeho smrti v roce  1939 . Je inspirován epizodou ze  Vzpomínek   Karla Sabiny  (knižně publikovány 1937, časopisecky již 1868 v časopise  Svoboda ), v němž je líčen podobně tvořící reálný skladatel, uváděný jako Horner. Román je fiktivním  životopisem  Bedřicha Foltýna ( pseudonymně  Beda Folten), skladatelského  diletanta  a  hudebního   grafomana , který ale sebe samotného pokládá za  geniálního . Je posedlý myšlenkou stvořit velké dílo, i když na to nestačí jeho schopnosti. Román je pozoruhodný svou stavbou, v níž autor nechává různé Foltýnovy známé (spolužáky ze studií, manželku, lidi, které využíval pro své dílo) vzpomínat a hodnotit jeho osobnost, a naznačuje tak různorodost úhlů pohledu na tutéž věc, podobně jako v  Hordubalovi  a  Povětroni . Román, obsahující mnoho úvah o smyslu  umění , je  stylisticky  i tematicky podobný románům tzv. noetické trilogie, je ale vůči ostatním mnohem  tragičtější . Román měl v rámci Čapkova díla poměrně velký ohlas, reakci na něj v podobě  novely   Jak to bylo s Foltýnem  napsal například spisovatel Jan Křesadlo . Román byl v roce  1992  adaptován do podoby televizního filmu v režii  Pavla Háši  s  Viktorem Preissem  v hlavní roli.
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail