Dalimilova kronika

knihabeznahledu
Dalimilova kronika  je nejstarší česky psaná  veršovaná   kronika , jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku  14. století , záznamy končí rokem  1314 , respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325 . Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako  Kronika boleslavská . Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v  17. století . Již ve 14. a  15. století  bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.
Zdarma
jako e-kniha ke stažení
- Dalimilova kronika
epub347 kBmobi177 kBpdf0 B
  • Anotace
  • Dotaz
Ani ve vlastní kronice, ani v tehdejší době se k autorství tohoto díla nikdo nehlásil a dodnes se zcela uspokojivě nepodařilo zpětně jednoznačně spojit dílo s reálným člověkem. Rozborem informací, které autor v díle podal, lze dovozovat, že byl na svoji dobu vysoce vzdělaný, zřejmě šlechtic , případně  duchovní  (řada údajů svědčí spíše o duchovním s nižším  svěcením , nicméně nejnovější studie Dalimila ztotožnila přímo s knězem). Byl přesvědčený o odpovědnosti  panovníka  za osud celé země a  národa , vyjadřuje se s despektem k měšťanům a zejména Němcům (cení si těch českých panovníků, kteří se stavěli negativně německému živlu a naopak). Do bádání po autorovi výrazně zasáhla  česká barokní historiografie , když s tímto dílem spojila jakéhosi boleslavského kanovníka  Dalimila Meziříčského  uváděného v  Hájkově kronice  jako pramen (nejprve  Tomáš Pešina z Čechorodu , pozdě s ním souhlasil i  Bohuslav Balbín ). Ačkoliv dnes panují pochybnosti, zdali někdo takový vůbec existoval, zůstalo toto jméno v názvu jako obecně známé a užívané. Tvrzení o Dalimilovi přejal  Gelasius Dobner . Naopak první, kdo Dalimilovo autorství zpochybnil, byl  František Faustin Procházka .  Josef Jireček  uvedl, že by to mohl být nějaký johanitský rytíř (vzhledem k tomu, že autor prohlašuje, že boje o království v letech 1309–1310 sledoval z  Malé Strany , kde existovala  johanitská komenda Panny Marie ) a že pocházel z rodu  Ronovců ,  Josef Vítězslav Šimák  ztotožnil autora s  Hynkem Žákem z Dubé , proti tomu se postavil  Josef Beran  a tvrdil, že jím mohl být Havel z Lemberka, vnuk sv. Zdislavy.  František Michálek Bartoš  souhlasil s tím, že se jednalo o johanitu, ale jeho poslední místo pobytu přesunul do Mladé Boleslavi. M. Očadlík identifikoval Dalimila jako  Jana IV. z Dražic .  Zdeněk Kristen vyvrátil, že by se mohlo jednat o kněze, na něho navázal  Zdeněk Fiala  a uvádí, že to byl buď vzdělaný laický šlechtic, nebo ještě spíše duchovní nižšího svěcení v šlechtických službách.  Zatím poslední hypotézu vyslovil  Tomáš Edel  s tím, že autorem kroniky je johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu  v žitavské komendě. Ovšem i tato teorie obsahuje řadu napadnutelných tvrzení. Hned v úvodu si klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbená vyprávění cizích  rytířských  osudů. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám ( turnajům , dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých  feudálů  s cizinkami (jmenovitě Němkami) a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. V tomto směru je kronika předkládána jako důkaz, že  dějiny nacionalismu  nepočínají až  18. stoletím .
Dotaz na prodavače
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
Související tituly
knihabeznahledu
Polyeuktos
Pierre Corneille
Polyeuktos  je  drama  od  francouzského  spisovatele  Pierre Corneille . Člení se do pěti dějství. Dokončena byla v prosinci roku  1642  a uvedena v říjnu  1643 . Příběh je založen na životě mučedníka  svatého Polyeukta . Drama se odehrává v  Arménii  za časů, kdy byli křesťané v  Římské říši  pronásledováni. Polyeukt – arménský šlechtic – přijal křesťanskou víru. Třebaže si nejprve pro jeho rozhodnutí manželka Paulína a jeho tchán a guvernér Arménie Felix zoufali, jeho mučednická smrt je oba ke křesťanské víře dovedla také.
Drama obsahuje též vedlejší příběh: Paulínu miluje Severus, Říman a oblíbenec vládce Decia, a věří, že Polyeuktovo obrácení k víře mu umožní Paulínu získat. Ta se však rozhodne zůstat při svém muži. Severovi Paulínu před svou smrtí svěří sám Polyeukt. Polyeucte je jedno z posledních dramat  17. století , věnujících se otázce víry. Corneille napsal také  Théodore  ( 1646 ),  Jean Racine  napsal  Esther  ( 1689 ) a  Athalie  ( 1691 ), avšak ty nebyly zamýšleny pro veřejná představení. V pozdějších hrách se již náboženská a světská témata tak nemísí.
Jako operu dílo adaptoval roku  1878   Charles Gounod  s pomocí libretisty  Julese Barbiera . Dalšími díly založenými na hře jsou:  balet  od  Marca-Antoina Charpentiera  ( 1679 ), opera  Poliuto  ( 1838 ) od  Donizettiho , adaptovaná pak jako  Les martyrs , a  The Polyeucte Overture  od  Paula Dukase ( 1892 ).
Zdarma
knihabeznahledu
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Marketa Lazarová  je román  Vladislava Vančury . Vyšel poprvé roku  1931  v edici Pyramida jakožto její 15. svazek. Jedná se o baladickou prózu, věnovanou  Jiřímu Mahenovi , který byl Vančurovým vzdáleným příbuzným. Je situována do kraje mladoboleslavského, do časů, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“. Právě díky této časové a místní neurčitosti nelze považovat Marketu Lazarovou za román historický v pojetí scottovském či jiráskovském, třebaže se zcela prokazatelně odehrává v dávné minulosti, podle historiků pravděpodobně někdy v období vrcholného středověku, tj.  13. století . Nevystupují v ní historické osobnosti, děj se nepodřizuje dobovým reáliím.
Arne Novák  tento způsob zachycení historie příliš nevítá a kritizuje: „Zmýlil by se však notně ten, kdo by tuto raubířskou dobrodružnost chtěl jakkoliv uvést v blízkost historických románů, odvozujících se z ušlechtilého romantismu scottovského (…) obrací se zády ke kulturní archeologii a nechce pranic věděti o ideovém pozadí, natož o hlubším smyslu jevů, které nanáší až pastosně (…) Jaké potom starožitnictví bez chronologie? Nač zájem o zbraně, kroje, mravy a zvyklosti, nedbá-li spisovatel schválně o určení století? (…) Zde v prudkém sledu, ráz na ráz, s opětovným překvapením a na pohled bez logiky se rozvíjejí děje Markety Lazarové, pod nimiž by se ani inteligence nejúporněji slídící nedopátrala skladných idejí, hýbajících dějinami. Nebojuje se tu a nevraždí ani ve jménu víry ani za národnost; lapkové, rytíři a královští žoldnéři nestojí ve službách stavů nebo hospodářských zájmů, pražádná význačná stránka našich dějin se neilustruje.“ Většině kritiků, na rozdíl od Arne Nováka, nevadilo pevné neukotvení v dějinách, uvědomovali si, že doba, v níž se kniha odehrává, je pouhým pozadím pro vykreslení psychologie jednotlivých postav a pro fabulačně neomezené tvoření děje. Jeden za všechny:  Karel Sezima  v pojetí historie jen jako literárního pozadí naopak vidí výhodu: „(…) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“
Zdarma
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail