Josef Čapek

Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, poté člen Spolku výtvarných umělců  Mánes , s kterou se rozešel aby pak působil ve skupině  Tvrdošíjných .

Jako jevištní výtvarník spolupracoval s  Národním divadlem  v Praze,  Státním divadlem  v Brně a s  Městským divadlem  na Vinohradech.

Začínal jako redaktor  Národních listů , později ( 1921 – 1939 ) byl redaktorem a výtvarným kritikem v  Lidových novinách . Mimo to působil jako redaktor v několika časopisech zabývajících se výtvarným uměním  Umělecký měsíčník ,  Volné směry . Působil i jako karikaturista.

Za  protifašistickou  činnost byl v září  1939  zatčen a do roku  1945  vězněn v  nacistických   koncentračních táborech . Tam také zemřel. Jeho symbolický hrob se nachází v Praze na  Vyšehradském hřbitově .

 

Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Dětství strávil v lázeňském domě v  Malých Svatoňovicích  u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886-1961) a mladším bratrem  Karlem  (1890-1938).

Roku  1890  se rodina přestěhovala do  Úpice . Zde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve  Vrchlabí . Po jejím absolvování v roce  1903  pracoval rok jako  dělník  v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu  1904  začal žít už natrvalo v  Praze , kde studoval na  Uměleckoprůmyslové škole .

První obrazy v Praze vystavil v roce  1912 . V té době byl už známý jako literát a novinář: psal  referáty  o výstavách, recenze, publikoval drobné prózy. Své články uveřejňoval v nejrůznějších novinách a časopisech: např. v  Lidových novinách , v  Moravskoslezské revue ,  Národním obzoru ,  Snaze ,  Ženské revue , v  Národních listech  a v mnoha dalších.

Nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek:  Zářivé hlubiny  (1916) a  Krakonošova zahrada  (1918), ve které podle Jiřího Opelíka vytvořili „skutečně secesní literaturu“ (Mráz 1987: 20). V roce 1910 ve stejném duchu vznikla jejich první společná divadelní hra  Lásky hra osudná .

Ve svých kritikách odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy, podporoval umění moderní. Uznával sociální, historickou i místní podmíněnost umění, i boj nového moderního umění se starým a konzervativním. Věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice jak v umění západním, tak domácím.

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole odjel do  Paříže , kde navštěvoval Academii Colarossi, a samozřejmě i různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a  Oceánie .  Studium  těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.

Bratři Čapkové  se z cest po  Evropě  vrátili do Prahy v roce  1911 , tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců.

Mimo jiné redigoval její časopis  Umělecký měsíčník  (do roku 1912, celkem 6 sešitů). V lednu 1912 byla v pražském  Obecním domě  otevřena první výstava Skupiny, které se zúčastnil se svým dílem  Matka s dítětem . Na konci téhož roku však bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. On sám se stal spoluredaktorem spolkového časopisu  Volné směry . Sedmnáctý ročník tohoto listu se tak vrátil k prosazování a propagování moderního umění, včetně  kubismu . V březnovém čísle, věnovaném  francouzskému klasicismu  uveřejnil svou nejzávažnější esej  Tvořivá povaha moderní doby , ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.

Památník bratří Čapků v Praze 2 od Pavla Opočenského

V roce 1913 se prudce začala rozvíjet jeho malířská tvorba. Přechod mezi krajinami z roku  1912  a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz  Novostavba : s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem z analytického období roku  1913  je  Ženský akt : spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro  humor , nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V březnu  1914  vystavil osm kubistických olejomaleb na  45. výstavě SVU Mánes  v Praze. 16. června 1917 v  Berlíně  vyšlo dvojčíslo časopisu  Die Aktion  věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů. V březnu 1918 byla ve Weinertově umělecké a aukční síni otevřena výstava s názvem  A přece! Výstava několika tvrdošíjných , kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy. Roku 1919 se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou rozenou Pospíšilovou; z manželství měl jednu dceru, Alenu. V roce  1920  vystavoval své obrazy  Piják ,  Kuřák v krajině  a  Muž se zavázanou rukou  na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. V roce 1921 vystavovali čtyři Tvrdošíjní – Čapek, Hofman, Špála a Zrzavý v Berlíně a jiných německých městech. Představil zde své nové obrazy malované pod vlivem  civilismu  (např.  Na obvodu města ,  Předměstské zahradnictví …). Kolem roku  1923  se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz  Hadráři  , ukončila je v roce 1927 malba  Dřevěného muže . V jeho obrazech v té době objevovali  Dva chlapi v lese ,  Dva muži ve dvoře ,  Dva trhani ,  Dva chlapi ,  Dva muži v krajině … Maloval většinou žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.

15. října  1924  byla otevřena jeho první samostatná výstava, která se konala v pražském  Domě umělců  jako šestá výstava Tvrdošíjných. Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu  Klubu výtvarných umělců Aleš . Zároveň vyšla v  Musaionu V.  monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem  Karla Čapka  a  Václava Špály .

Dvojdům bratří Čapků  ve stejnojmenné ulici v Praze 10-Vinohradech

Po  Hitlerově  nástupu k moci, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu  Ve stínu fašismu  a namaloval také obraz  Mrak , který je vytvořen expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem. Ani v předválečné tvorbě však nechybějí ani obrazy radostné: např.  Rozcuchaný hoch ,  Děvče ,  Květinářky ,  Hajný ,  Myslivci ,  Rybáři  či krajinomalby. V letech 1933–1937 vytvořil cyklus  Nocí  s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.

V roce  1937  vyšly knižně s předmluvou  Josefa Hory   Diktátorské boty  – kresby otiskované v předchozích letech v  Lidových novinách . O rok později jako reakci na  občanskou válku ve Španělsku  vytvořil cyklus satirických kreseb  Modern times . Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech  Ohníčky  (1937),  Těžko  (1937) nebo v  Krajině s křížem a holuby  (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské  Mayor Gallery  a v roce 1938 na výstavě českých malířů Garnegieho ústavu v  Pittsburghu . Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly  Oheň  (1938–1939) a  Touha  (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti  Mnichovu . Názvy obou cyklů vznikly až po válce v roce  1945  u příležitosti jejich výstavy v  Umělecké besedě . Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.